sobota 17. listopadu 2018

Vysvětlení

Smazal jsem většinu článků, které jsem považoval za zbytečné (a špatné). Přestal jsem sem psát, protože už jsem se ze všeho vypsal dávno. Kdysi jsem potřeboval psát o těchto pocitech veřejně, tak jsem to udělal. Úleva z toho vypsání mi dala pocit, že to tak bude pořád. Mýlil jsem se, úlevu jsem pociťoval jen tehdy, když jsem to vše, co ve mně bylo nevyřčené a zmatené, úplně poprvé formoval do slov. Když jsem napsal všechno, začalo to být toxické, opakující se a nepomáhalo mi to ani trochu. Žil jsem denial, protože jsem si nechtěl přiznat, že mi to už dlouho nepomáhá a naopak mi to můj duševní stav extrémně zhoršuje. Jelikož přiznat si to znamená, že zase musím hledat, co by mi pomohlo k úlevě. Ještě jsem to nenašel a přestal jsem to hledat.

Postupně a teď už úplně jsem se přestal scházet i s transgender komunitou i se svými cis přáteli, kteří mými přáteli stejně nikdy nebyli, protože přátelé o sobě vědí skoro všechno a svěřují se.
Částečně to bylo proto, že nikdy nemám čas a částečně proto, že jsem si nechtěl připomínat, kým jsem a kým nejsem v jiných podmínkách, než které vyžaduje nutnost obživy a jiných nutných záležitostí. Jednoduše řečeno: Mimo zavřené dveře mi dělá zle být chlapcem i být dívkou. Jako dívka jsem velmi nešťastný, ale chlapcem se být bojím.

Mám své démony, ale nikomu neubližuji a nikomu nedělám naschvály.
Vyhledal jsem pomoc psychiatra i několika psychologů, ale dopadlo to zle. Byl jsem hodně zoufalý, pokaždé jsem u nich jen brečel. Zoufale to i dopadlo. Místo pomoci jsem si odnesl ještě horší zážitky a antidepresiva. Snažím se vzít odvahu to celé absolvovat nanovo s někým lepším, ale jsem vyčerpaný a nevím, jak by mi někdo mohl pomoct. Dřív než kdy předtím si uvědomuji, jak extrémně jsou všichni, kteří podobné věci absolvovali, stateční.

Všiml jsem si, jak moje myšlení postupuje a mění se. Jsme v tranzici déle, než si to uvědomuji. S největší pravděpodobností pro mě bude nutné zahájit hormonální terapii, ale velmi se jí bojím. Velmi. Nevím, kdy to bude a dělá mi problém být kvůli tomu v klidu. Hrát si na někoho jiného je velmi těžké, ale být sám sebou je ještě horší.

Zároveň vlastně zažívám svoje nejlepší období v životě, protože nemám žádné problémy, kromě tohoto. Jsem nešťastný a nevidím žádnou naději, že bych byl ještě někdy tak šťastný, jak jsem doufal před pár lety, kdy jsem si myslel, že jsem jen děvče, které potřebuje zhubnout. Zároveň si ale uvědomuji, že se nacházím v životním období, kdy mám nesmírné štěstí, třebaže já šťastný vůbec nejsem.

Smiřuji se s tím, že život nebude takový, jaký jsem si přál a počítal, že bude.
Jsme vděčný, že jsem aspoň fyzicky zdravý, že mi fungují tělesné smysly a že můžu chodit a v praktických záležitostech fungovat normálně.
To je všechno. Když to po sobě čtu, vůbec se mi to nelíbí, ale už se mi nechce se v tom babrat a upravovat to. Svůj účel to snad splní i tak. Díky, že jste tento blog četli.

1 komentář:

  1. Tak hodně štěstí, Andy. May the Force be with you.

    OdpovědětVymazat