středa 5. září 2018

Vzhledem k faktu, že mi někteří lidi psali zprávy s dotazem, jestli mi něco není, když jsem to tu vymazal a není o mně slyšet, tak bych vám tímto jen chtěl oznámit, že žiju.

pondělí 24. dubna 2017

Jak jsem na to přišel

 Jak se z divné holky stal divný kluk

Plánuju článek na pokračování, kde se budu ohlížet do svého dětství, kde začínám vidět nuance naznačující, že jsem to, co ze mě nakonec vyrostlo. Už jsem ho měl napsaný, ale můj laptop škytl a Word s článkem zmizel neznámo kam. Je těžké dokopat se udělat to znova, ale věřme, že napodruhé to půjde líp.

Teď potřebuju napsat článek, kde budu obhajovat to, jak jsem divnej.

V dětství se totiž na povrchu vůbec nezdálo, že bych měla být něco jiného než holka. Až na moje niterné pocity. Jinak mi dívčí svět vůbec nevadil.
Bude to znít maximálně divně, ale ženský svět mi do jisté míry vyhovuje. Akorát je pro mě problém v něm fungovat jako jedna z žen. A tím nechci říct, že bych se tam jako kluk (co si ho s klukem ale nikdo nesplete) chtěl infiltrovat a nějak tam ty ženy otravovat a načumovat do věcí, do kterých bych neměl (i když vím, jaký je to mít PMS). To bych si v životě nedovolil. (A navíc - pravděpodobně na ženy nejsem, ač si myslím, že jsou mnohem hezčí než muži.)

pátek 24. března 2017

Takové normální dospělácké rozhodnutí

Už asi rok vím naprosto jistě, že jsem trans*. Už asi půl roku vím, že nevím, jestli chci hormony. Předtím jsem si říkal/a, že fakt ne. Nebo spíš ne. To se jednoho večera změnilo.

Bylo to před pár týdny, konkrétně předvečer mojí první podpůrné skupiny Transparent. Už mě to fakt štvalo, že mě všichni na ulici vidí jako holku. Jo, ti na ulici. Dřív mi byli šumák. Co mi do nich? Říkala jsem si. Pak jsem si to i říkal. Ale tehdy to bylo jiné. Stále je to jiné. Toho večera to poprvé bylo jiné.

Tak jsem si řekl: neulevilo by se mi? Třeba bych byl hezkej kluk. (I kluci chtějí být hezcí, kdybyste to náhodou nevěděli.) Jejda, to by se mi líbilo. A třeba by mi nějakej druhej kluk odpustil, že nemám to, co nemám. A... i kdybych nebyl zas tak hezkej, tak co? Nikdo není dokonalej.
A tak jsem si řekl - život není lehkej, tak ho takovej přijmu. Možná bych do toho měl jít. I když jsem věděl, proč jsem to nechtěl udělat. Ono to samozřejmě má své fyzické nevýhody pro osobu, co je genetická žena. Takové nevýhody, které se bio klukovi v pubertě nestanou. Nejenom protože hormonální terapie je zrychlená puberta. Řekl jsem si tedy, že bych ty nevýhody překousl, protože to, co by mi to přineslo, by bylo mnohem lepší.
Ale úplně na 100% jsem si v té chvíli nebyl jistý nějakými věcmi. Jal jsem se tedy dělat research. A zjistil jsem, že jedna věc by mi fakt moc vadila. Omlouvám se za tajnůstkaření. Nebudu ji tady veřejně ani neveřejně sdělovat.  A ani to není pro tento článek důležité. Prostě jsem si o tom všechno zjistil, ptal se na fórech, pročítal je, koukal na názory odborníků.
A zeptal jsem se sám sebe, jestli by mi vadily tyto následky, kdybych zahájil hormonální léčbu.
Zeptal jsem se několikrát. A ptal jsem se několik dní.
A pokaždé byla stejná odpověď. Ano, tyto následky by mi vadily a přišel bych tím o podstatnou část své identity. Okolí by mě sice vidělo jako muže, což bych chtěl, ale hormonální léčba by mě připravila o jiné věci, které jsou pro mě v současné době extrémně důležité.
Kéž bych se jako kluk narodil a tohle nemusel řešit. Ale je to prostě tak, jak to je, tak se s tím musím smířit.


Tak jsem udělal prostě takový dospělácký rozhodnutí - že v současné době to prostě nechci a že pro to mám dobrý důvod. Ten důvod nesouvisí s "ženstvím" nebo "mužstvím", souvisí jen s mým tělem. Ne s ženským tělem, ne s mužským tělem. S mým tělem.

Cítím se se svou duší i tělem sžitý. Celý člověk. Necítím se nějak nepatřičně sám od sebe.
Ale společnost mě docela dost nutí cítit se nepatřičně. Protože kluci přece nevypadají tak, jak vypadám já.
Jasně že nevypadají. Já totiž vypadám jako já. Ne jako kluk. Ne jako holka. Vypadám jako já.
Chci být já. To mi zatím stačí.

Třeba se to změní a budu to chtít. Teď jsem si ale jistý, že by mi to něco důležitého vzalo.
Jasně, nadával jsem, že proč zrovna já musím mít tyhle priority, na základě kterých se musím rozhodovat, jestli do toho půjdu.
Jsem ale dospělej. Tak jsem se taky rozhodl - jako dospělej člověk. Zvážil jsem pro a proti. A je tam jedno proti (zredukoval jsem je, bylo jich víc), přes který nedokážu a nechci jít.

Ale stejně vím, že něco potřebuji udělat. Mnohé už jsem udělal.

Jako třeba pročistit si šatník
, rozdělit ho na mužský a ženský. Občas rád chodím za holku, ale už ne moc často. Je to taková hra. Ale mnohem víc než ženské oblečení mám rád make up. Existují cis kluci, co se malují a lakují si nehty, tak proč ne já? Jenom proto, že vypadám jako holka? Tohle je pro mě docela dilema.

Jít na skupinu Transparentu. I tam jsem už byl a bylo to poprvé v životě, kdy jsem se cítil někde ve společnosti více lidí normálně. Strašně moc to pro mě znamenalo, i když jsem nejdřív mlčel jako zařezanej.

Ostříhat si vlasy. To dělám postupně, chtěl bych totiž, aby mi to slušelo. Tak zvažuji každé nesmělé střihnutí.

Mluvit o sobě v mužským rodě i nahlas, nejen v duchu nebo s kamarády na netu.
To jsem ještě nedokázal...

Stačilo by mi, kdyby bylo víc komunit, kde bych mohl být sám sebou? Kde by mě nesoudili? Kde bych si nepřipadal jako vyvrhel? Kde bych mohl být kluk, i když jsem fyzicky "jen" androgyn?
A kde je vůbec můj dating pool, kdo tam patří?
Občas si nejsem jistej, jestli jsem do toho tlačenej - chtít hormony a vypadat jako úplný kluk - nebo jestli bych ty hormony opravdu chtěl.
Možná mi to jednou přestane stačit. Zatím hormony nechci, ale to neznamená, že mě to neštve. Kdyby kolem pobíhalo víc kluků (ale i holek), jako jsem já, možná bych si přestal připadat tak divně. Možná že jen potřebuju tohle. Mít svý lidi, svou komunitu a být v ní častěji než jen jednou za měsíc. Být sám sebou, ať už vypadám jakkoli. Pak bych si třeba na hormony ani nevzpomněl.


P.S. Jsem strašně moc vděčný, že u nás existuje Transparent. Celé mé dospívání jsem si myslel, že mezi trans* lidi smím jen tehdy, když budu mít razítko od Fifkové a budu nenávidět svý tělo, zvracet ze svých pohlavních orgánů a nenávidět ženský svět. Ale tam přijímají i lidi, co se pohybují někde mezi. Nikdo je tam nesoudí. Respektují lidi, kteří fyzickou tranzici vůbec nepotřebují. Přišel jsem tam s namejkapovaným ksichtem (což je věc, které se nechci jen tak vzdát), vypadal jsem úplně jako holka, ale nikdo mě tam nahlas nesoudil, ani se na mě křivě nepodíval. Mohl jsem být úplně sám sebou, zženštilým klukem.

Teď potřebuji přijít na to, co tranzice znamená pro mě, a jestli (a jak) ji může udělat člověk, který nepodstoupí hormonální léčbu. Protože já bych rád nějaký pomyslný práh ve svém životě překročil. Myslím, že by mi to pomohlo.