středa 9. ledna 2019

Co dobrého se událo v roce 2018

Po dlouhé době vás zdravím, milí čtenáři. Přestože již neplánuji psát příspěvky s takovou intenzitou jako v minulosti (důvody jsem uvedl v předešlém článku), tak jsem přeci jen chtěl napsat něco o svém životě. Kupodivu něco pozitivního.
Točím se stále v kruhu, ze kterého se snažím najít cestu ven a nebudu lhát, že by to byla hračka a zábava. Jsem z toho nesmírně vyčerpaný, a to tak, že občas se zmůžu jen na to, že se svým chaosem v hlavě se prostě musím po práci smotat do klubka a snažit se o meditaci či pseudo spánek, jinak bych se zhroutil. A to mi komplikuje plány, které jsem v životě měl, ale o tom teď mluvit nechci. Teď chci říct, že i přes ty nesnesitelné stavy osamocení, kdy je pro mě kontakt s lidmi ještě horší než ta samota (ne kvůli těm lidem, ale kvůli mně - jak já se cítím v kontaktu s nimi sám před sebou), se v mém životě dějí neskutečně dobré věci, za který jsem vděčný. A rok 2018 na ně byl zvlášť plodný.

sobota 17. listopadu 2018

Vysvětlení

Smazal jsem většinu článků, které jsem považoval za zbytečné (a špatné). Přestal jsem sem psát, protože už jsem se ze všeho vypsal dávno. Kdysi jsem potřeboval psát o těchto pocitech veřejně, tak jsem to udělal. Úleva z toho vypsání mi dala pocit, že to tak bude pořád. Mýlil jsem se, úlevu jsem pociťoval jen tehdy, když jsem to vše, co ve mně bylo nevyřčené a zmatené, úplně poprvé formoval do slov. Když jsem napsal všechno, začalo to být toxické, opakující se a nepomáhalo mi to ani trochu. Žil jsem denial, protože jsem si nechtěl přiznat, že mi to už dlouho nepomáhá a naopak mi to můj duševní stav extrémně zhoršuje. Jelikož přiznat si to znamená, že zase musím hledat, co by mi pomohlo k úlevě. Ještě jsem to nenašel a přestal jsem to hledat.

Postupně a teď už úplně jsem se přestal scházet i s transgender komunitou i se svými cis přáteli, kteří mými přáteli stejně nikdy nebyli, protože přátelé o sobě vědí skoro všechno a svěřují se.
Částečně to bylo proto, že nikdy nemám čas a částečně proto, že jsem si nechtěl připomínat, kým jsem a kým nejsem v jiných podmínkách, než které vyžaduje nutnost obživy a jiných nutných záležitostí. Jednoduše řečeno: Mimo zavřené dveře mi dělá zle být chlapcem i být dívkou. Jako dívka jsem velmi nešťastný, ale chlapcem se být bojím.

Mám své démony, ale nikomu neubližuji a nikomu nedělám naschvály.
Vyhledal jsem pomoc psychiatra i několika psychologů, ale dopadlo to zle. Byl jsem hodně zoufalý, pokaždé jsem u nich jen brečel. Zoufale to i dopadlo. Místo pomoci jsem si odnesl ještě horší zážitky a antidepresiva. Snažím se vzít odvahu to celé absolvovat nanovo s někým lepším, ale jsem vyčerpaný a nevím, jak by mi někdo mohl pomoct. Dřív než kdy předtím si uvědomuji, jak extrémně jsou všichni, kteří podobné věci absolvovali, stateční.

Všiml jsem si, jak moje myšlení postupuje a mění se. Jsme v tranzici déle, než si to uvědomuji. S největší pravděpodobností pro mě bude nutné zahájit hormonální terapii, ale velmi se jí bojím. Velmi. Nevím, kdy to bude a dělá mi problém být kvůli tomu v klidu. Hrát si na někoho jiného je velmi těžké, ale být sám sebou je ještě horší.

Zároveň vlastně zažívám svoje nejlepší období v životě, protože nemám žádné problémy, kromě tohoto. Jsem nešťastný a nevidím žádnou naději, že bych byl ještě někdy tak šťastný, jak jsem doufal před pár lety, kdy jsem si myslel, že jsem jen děvče, které potřebuje zhubnout. Zároveň si ale uvědomuji, že se nacházím v životním období, kdy mám nesmírné štěstí, třebaže já šťastný vůbec nejsem.

Smiřuji se s tím, že život nebude takový, jaký jsem si přál a počítal, že bude.
Jsme vděčný, že jsem aspoň fyzicky zdravý, že mi fungují tělesné smysly a že můžu chodit a v praktických záležitostech fungovat normálně.
To je všechno. Když to po sobě čtu, vůbec se mi to nelíbí, ale už se mi nechce se v tom babrat a upravovat to. Svůj účel to snad splní i tak. Díky, že jste tento blog četli.

středa 5. září 2018

Vzhledem k faktu, že mi někteří lidi psali zprávy s dotazem, jestli mi něco není, když jsem to tu vymazal a není o mně slyšet, tak bych vám tímto jen chtěl oznámit, že žiju.

pondělí 24. dubna 2017

Jak jsem na to přišel

 Jak se z divné holky stal divný kluk

Plánuju článek na pokračování, kde se budu ohlížet do svého dětství, kde začínám vidět nuance naznačující, že jsem to, co ze mě nakonec vyrostlo. Už jsem ho měl napsaný, ale můj laptop škytl a Word s článkem zmizel neznámo kam. Je těžké dokopat se udělat to znova, ale věřme, že napodruhé to půjde líp.

Teď potřebuju napsat článek, kde budu obhajovat to, jak jsem divnej.

V dětství se totiž na povrchu vůbec nezdálo, že bych měla být něco jiného než holka. Až na moje niterné pocity. Jinak mi dívčí svět vůbec nevadil.
Bude to znít maximálně divně, ale ženský svět mi do jisté míry vyhovuje. Akorát je pro mě problém v něm fungovat jako jedna z žen. A tím nechci říct, že bych se tam jako kluk (co si ho s klukem ale nikdo nesplete) chtěl infiltrovat a nějak tam ty ženy otravovat a načumovat do věcí, do kterých bych neměl (i když vím, jaký je to mít PMS). To bych si v životě nedovolil. (A navíc - pravděpodobně na ženy nejsem, ač si myslím, že jsou mnohem hezčí než muži.)

pátek 24. března 2017

Takové normální dospělácké rozhodnutí

Už asi rok vím naprosto jistě, že jsem trans*. Už asi půl roku vím, že nevím, jestli chci hormony. Předtím jsem si říkal/a, že fakt ne. Nebo spíš ne. To se jednoho večera změnilo.

Bylo to před pár týdny, konkrétně předvečer mojí první podpůrné skupiny Transparent. Už mě to fakt štvalo, že mě všichni na ulici vidí jako holku. Jo, ti na ulici. Dřív mi byli šumák. Co mi do nich? Říkala jsem si. Pak jsem si to i říkal. Ale tehdy to bylo jiné. Stále je to jiné. Toho večera to poprvé bylo jiné.

Tak jsem si řekl: neulevilo by se mi? Třeba bych byl hezkej kluk. (I kluci chtějí být hezcí, kdybyste to náhodou nevěděli.) Jejda, to by se mi líbilo. A třeba by mi nějakej druhej kluk odpustil, že nemám to, co nemám. A... i kdybych nebyl zas tak hezkej, tak co? Nikdo není dokonalej.
A tak jsem si řekl - život není lehkej, tak ho takovej přijmu. Možná bych do toho měl jít. I když jsem věděl, proč jsem to nechtěl udělat. Ono to samozřejmě má své fyzické nevýhody pro osobu, co je genetická žena. Takové nevýhody, které se bio klukovi v pubertě nestanou. Nejenom protože hormonální terapie je zrychlená puberta. Řekl jsem si tedy, že bych ty nevýhody překousl, protože to, co by mi to přineslo, by bylo mnohem lepší.
Ale úplně na 100% jsem si v té chvíli nebyl jistý nějakými věcmi. Jal jsem se tedy dělat research. A zjistil jsem, že jedna věc by mi fakt moc vadila. Omlouvám se za tajnůstkaření. Nebudu ji tady veřejně ani neveřejně sdělovat.  A ani to není pro tento článek důležité. Prostě jsem si o tom všechno zjistil, ptal se na fórech, pročítal je, koukal na názory odborníků.
A zeptal jsem se sám sebe, jestli by mi vadily tyto následky, kdybych zahájil hormonální léčbu.
Zeptal jsem se několikrát. A ptal jsem se několik dní.
A pokaždé byla stejná odpověď. Ano, tyto následky by mi vadily a přišel bych tím o podstatnou část své identity. Okolí by mě sice vidělo jako muže, což bych chtěl, ale hormonální léčba by mě připravila o jiné věci, které jsou pro mě v současné době extrémně důležité.
Kéž bych se jako kluk narodil a tohle nemusel řešit. Ale je to prostě tak, jak to je, tak se s tím musím smířit.


Tak jsem udělal prostě takový dospělácký rozhodnutí - že v současné době to prostě nechci a že pro to mám dobrý důvod. Ten důvod nesouvisí s "ženstvím" nebo "mužstvím", souvisí jen s mým tělem. Ne s ženským tělem, ne s mužským tělem. S mým tělem.

Cítím se se svou duší i tělem sžitý. Celý člověk. Necítím se nějak nepatřičně sám od sebe.
Ale společnost mě docela dost nutí cítit se nepatřičně. Protože kluci přece nevypadají tak, jak vypadám já.
Jasně že nevypadají. Já totiž vypadám jako já. Ne jako kluk. Ne jako holka. Vypadám jako já.
Chci být já. To mi zatím stačí.

Třeba se to změní a budu to chtít. Teď jsem si ale jistý, že by mi to něco důležitého vzalo.
Jasně, nadával jsem, že proč zrovna já musím mít tyhle priority, na základě kterých se musím rozhodovat, jestli do toho půjdu.
Jsem ale dospělej. Tak jsem se taky rozhodl - jako dospělej člověk. Zvážil jsem pro a proti. A je tam jedno proti (zredukoval jsem je, bylo jich víc), přes který nedokážu a nechci jít.

Ale stejně vím, že něco potřebuji udělat. Mnohé už jsem udělal.

Jako třeba pročistit si šatník
, rozdělit ho na mužský a ženský. Občas rád chodím za holku, ale už ne moc často. Je to taková hra. Ale mnohem víc než ženské oblečení mám rád make up. Existují cis kluci, co se malují a lakují si nehty, tak proč ne já? Jenom proto, že vypadám jako holka? Tohle je pro mě docela dilema.

Jít na skupinu Transparentu. I tam jsem už byl a bylo to poprvé v životě, kdy jsem se cítil někde ve společnosti více lidí normálně. Strašně moc to pro mě znamenalo, i když jsem nejdřív mlčel jako zařezanej.

Ostříhat si vlasy. To dělám postupně, chtěl bych totiž, aby mi to slušelo. Tak zvažuji každé nesmělé střihnutí.

Mluvit o sobě v mužským rodě i nahlas, nejen v duchu nebo s kamarády na netu.
To jsem ještě nedokázal...

Stačilo by mi, kdyby bylo víc komunit, kde bych mohl být sám sebou? Kde by mě nesoudili? Kde bych si nepřipadal jako vyvrhel? Kde bych mohl být kluk, i když jsem fyzicky "jen" androgyn?
A kde je vůbec můj dating pool, kdo tam patří?
Občas si nejsem jistej, jestli jsem do toho tlačenej - chtít hormony a vypadat jako úplný kluk - nebo jestli bych ty hormony opravdu chtěl.
Možná mi to jednou přestane stačit. Zatím hormony nechci, ale to neznamená, že mě to neštve. Kdyby kolem pobíhalo víc kluků (ale i holek), jako jsem já, možná bych si přestal připadat tak divně. Možná že jen potřebuju tohle. Mít svý lidi, svou komunitu a být v ní častěji než jen jednou za měsíc. Být sám sebou, ať už vypadám jakkoli. Pak bych si třeba na hormony ani nevzpomněl.


P.S. Jsem strašně moc vděčný, že u nás existuje Transparent. Celé mé dospívání jsem si myslel, že mezi trans* lidi smím jen tehdy, když budu mít razítko od Fifkové a budu nenávidět svý tělo, zvracet ze svých pohlavních orgánů a nenávidět ženský svět. Ale tam přijímají i lidi, co se pohybují někde mezi. Nikdo je tam nesoudí. Respektují lidi, kteří fyzickou tranzici vůbec nepotřebují. Přišel jsem tam s namejkapovaným ksichtem (což je věc, které se nechci jen tak vzdát), vypadal jsem úplně jako holka, ale nikdo mě tam nahlas nesoudil, ani se na mě křivě nepodíval. Mohl jsem být úplně sám sebou, zženštilým klukem.

Teď potřebuji přijít na to, co tranzice znamená pro mě, a jestli (a jak) ji může udělat člověk, který nepodstoupí hormonální léčbu. Protože já bych rád nějaký pomyslný práh ve svém životě překročil. Myslím, že by mi to pomohlo.