Co dobrého se událo v roce 2018

Po dlouhé době vás zdravím, milí čtenáři. Přestože již neplánuji psát příspěvky s takovou intenzitou jako v minulosti (důvody jsem uvedl v předešlém článku), tak jsem přeci jen chtěl napsat něco o svém životě. Kupodivu něco pozitivního.
Točím se stále v kruhu, ze kterého se snažím najít cestu ven a nebudu lhát, že by to byla hračka a zábava. Jsem z toho nesmírně vyčerpaný, a to tak, že občas se zmůžu jen na to, že se svým chaosem v hlavě se prostě musím po práci smotat do klubka a snažit se o meditaci či pseudo spánek, jinak bych se zhroutil. A to mi komplikuje plány, které jsem v životě měl, ale o tom teď mluvit nechci. Teď chci říct, že i přes ty nesnesitelné stavy osamocení, kdy je pro mě kontakt s lidmi ještě horší než ta samota (ne kvůli těm lidem, ale kvůli mně - jak já se cítím v kontaktu s nimi sám před sebou), se v mém životě dějí neskutečně dobré věci, za který jsem vděčný. A rok 2018 na ně byl zvlášť plodný.

Práce

Na konci roku 2017, jen pár dní poté, co jsem si zde na blogu postěžoval, že potřebuji nějakou kreativní práci nebo týmovou práci s pohodovými kreativními lidmi v umělecké sféře, a to alespoň jako volnočasový oddych, mi do nosu cvrnklo něco ještě mnohem lepšího. A to doslova cvrnklo. Aniž bych se o něco snažil a něco hledal, získal jsem na své poměry práci snů, která je nejenže pro všechny mé vystudované obory a schopnosti jako ušitá na míru, ale navíc rozhodně to není něco, co by bylo finančně podhodnocené. A získal jsem to až podezřele snadno. Dodnes to nechápu, jak se mi mohlo něco takového poštěstit a ta náhoda, to štěstí, jak jsem k tomu přišel mě nepřestává fascinovat. Jak se to mohlo stát zrovna mně a zrovna v tak vhodnou dobu? Wow.
Jako slepý k houslím jsem přišel k něčemu, co jsem si chtěl zkusit celý život. A co je ještě vtipnější, v druhé polovině roku 2018 jsem si to mohl zase zopakovat a pokud budu mít štěstí, možná si to vyzkouším, už zase o něco zkušenější, i potřetí. Uvidíme a moc bych si to přál.
V druhé polovině roku minulého jsem také získal další pracovní nabídku, kde jsem mohl využít to, čemu jsem věnoval při studiích poměrně hodně času. Také jakoby zázrakem a přišlo to až nečekaně brzo po tom, co jsem se o to zkusil ucházet. Druhá polovina roku byla tedy nabitá.

Rodina, Vánoce

Od mého comingoutu rodičům uběhly nedávno dva roky. A musím říct, že to bylo pro můj vztah s rodiči asi to nejlepší, co jsem kdy udělal. Navzdory tomu, že náš vztah byl různě poznamenán všemožnými nedorozuměními, je to teď překvapivě jen a jen lepší. Jsem šťastný a nedokážu dost vyjádřit, jak moc jsem vděčný, že mám tak liberální rodiče, kteří mě respektují (jak jen umí) jako kluka, přemýšlí o mně jako o klukovi, oslovují mě jako kluka, a i když je to pro ně těžké, tak vím, že mě i v mé tranzici, o které přesně nevím, kdy ji zahájím, budou podporovat. Jsem jim strašně vděčný a jsem na ně hrdý za to, jak skvělí jsou to lidé, že to zvládli a zvládají. Je neskutečné cítit takovou podporu, kdy vím, že i kdyby celá společnost byla proti takovým lidem, jako jsem já, tak že oni budou stát při mě.
Vánoce jsem nemíval rád, protože je obklopovaly rodinné problémy. Bylo to každý rok jiné a já jsem se na ně moc netěšil. Občas to bylo v pohodě, občas hrozné, neskutečně hrozné, to bych nikomu nepřál zažít. Pak jsem to přestal řešit a Vánoce bral jako esteticky oslnivou část roku, kdy jsem svou samotu a smůlu pociťoval nejvíc, zejména v teenagerovských letech a okolo dvacítky. Postupně jsem rok od roku byl více otupělý, takže jsem už tolik nebrečel. A přestal jsem doufat a toužit v nějaké zlepšení. Prostě jsem přestal chtít a cítit se ublíženě kvůli tomu, že nemám to, co mají šťastné rodiny. Loni jsem ale zpozoroval, že Vánoce 2017 byli hrozně fajn, v tom období jsem pocítil a užíval si to, o čem Vánoce doopravdy jsou - o lidech. Přestože (nebo protože?) jsem už neměl žádná očekávání, tak to po této stránce ten rok dopadlo celkem dobře - to vím, i když v současnosti už nemám žádné konkrétní vzpomínky, jaké to v tu dobu bylo. Bohužel už moje paměť, asi i vlivem duševního přetížení, není tak dobrá. Pro Vánoce 2018 jsem přes dobrý pocit z těch předešlých neměl žádná očekávání. Kupodivu to byly naprosto nečekaně asi nejvydařenější Vánoce, jak jsem si ve svém životě pamatoval. Bylo to naprosto úžasné a nikdy na to nezapomenu. Utvrdilo mě to v tom, že bych se neměl vzdalovat od své rodiny, jak to někdy vidím u některých také již delší dobu dospělých lidí. Vlastní děti mít určitě nebudu, bohužel asi ani partnera se vším všudy (nebo si to alespoň v tuto chvíli nedokážu představit, nechci házet flintu do žita), takže si velmi dobře uvědomuji, že pokud jde o rodinný život a lidi, co mě mají rádi a opravdu jim na mně záleží, jsou to a budou jenom a pouze oni. Nechci být mamánek, ani nechci rodiče využívat, jak to dělá velká spousta zejména kluků z mé generace. Jen je chci mít ve svém životě i nadále, i přesto že už bych podle společnosti měl jezdit za rodiči jen na ty Vánoce. Chci být s nimi rodina, přestože mám svůj dospělý život.

Jsem rád, že jsem si k nim tak neodbytně hledal cestu i přes naše konflikty, jsem rád že jsem se i přes svou samostatnost nenechal unést svým ublíženým egem a vztahy s nimi nikdy úplně nerozvázal. Kdybych uraženě trucoval (jak to vidím jinde), tak bych se k tomu, co mám teď, dobral možná mnohem později anebo i nikdy. Když stojíte o lepší vztahy s někým, ať už je to rodina nebo někdo jiný, tak se asi vyplatí o to bojovat i za cenu toho, že se občas budete cítit pokoření nebo uražení. Ego stranou, na to je život příliš krátký.

Hudba

Konečně jsem se dostal k něčemu, co jsem nenápadně odkládal celá léta. Hraní na klavír. Před dvěma měsíci jsem začal chodit na hodiny a byla to věc skoro osudová. Protože už dlouho jsem nezažil, že by mě něco tak bavilo. Když jsem k tomu úplně poprvé sedl, nemohl jsem se od toho odtrhnout několik hodin.
Moje první setkání s hudbou to nebylo, jelikož hraju na kytaru a zpívám. Poslední dobou mě to ale nebavilo a nikam jsem se už neposouval. Ale s tím, že jsem začal na klavír, se mi najednou začalo víc si tříbit sluch, dokonce jsem si i nějaké tóny zapamatoval zpaměti a často teď teoreticky o hudbě přemýšlím, dělám si poznámky atd. A světe div se - začal jsem i víc trénovat zpívání i kytaru a mám do toho teď větší chuť. Také mi to všechno začalo nějak líp jít, když jsem si zvedl sebevědomí tím, jak v tom klavíru rychle postupuji.
Dlouho jsem si přál založit nějakou kapelu, ale nikdy se mi to nepovedlo. Vše ztroskotalo na tom, že jsem byl ženou. Kapely většinou chtěli zakládat kluci a když jsem před dvěma lety někde postoval několik inzerátů na Facebooku i jinde, tak mi místo nabídek k muzice chodily do mailu a do zpráv nabídky k sexu a fotky penisů. Loni to zkrachovalo na něčem zcela opačném. Chtěly si mě do kapely vzít holky, které jsem potkal na iGirls, ale jak zjistily, že jsem FtM (a nikoliv MtF, jak si zprvu myslely - přestože jsem to specifikoval už v inzerátu), tak řekli, že mám smůlu, protože do kapely chtějí pouze dívky (osmdesátkový styl lesbictví v mnoha případech ještě neskončil, jak se zdá).
Tak třeba se to s tou kapelou povede letos, anebo se vším začnu pořádně jako jednotlivec. Spíš to druhé.

Uvědomění si vlastní hypersenzitivity

Loni jsem taky přišel na to, co dalšího mě blokuje. Je to hypersenzitivita. Stručně řečeno je to citlivější nervový systém, který je snadno zahlcený, protože toho vstřebává víc, než nervový systém většiny lidí. Vstřebává totiž všechno. 

Co byla podivná forma extrovertní introverze, jak jsem o tom předtím přemýšlel, nyní dávalo smysl. Kontakt s lidmi mě primárně nabíjí, ale zároveň vysiluje. Protože mě nabíjí jinak než většinu lidí. Nedokážu vždy dobře filtrovat, když se kolem mě někdo cítí špatně. A taky se nedokážu dobře bránit, když je někdo energetický upír. Často se mi v životě stávalo, že jsem po setkání s nějakým člověkem, co se zdál úplně v pohodě po chvíli cítil jako dvě minuty před smrtí. To protože to byl někdo, kdo odebíral energii s ostatním, skoro jako mozkomor. 

To všechno mělo následek velkou izolaci, do které jsem letos upadl. Byla taky způsobená zahlcením prací, ale nejen tím. Také jsem se letos dostal do křížku s lidmi, od kterých jsem to moc nečekal. Doslova jsem byl nucen ke comingoutu před bandou cizích lidí, kdy mi bylo opakováno "Co je sakra tvůj problém? Řekni to!" Neřekl jsem nic, ale bylo to strašné. Bylo to v sociální situaci, do které jsem se sám dobrovolně nahnal. Byla to velká chyba. Bylo to ponaučení, které mi ukázalo, že je blbost nemít žádné hranice - dokonce i před lidmi, kterým věříte - že je dobré je prohloubit, co nejvíc mi to vyhovuje. Navíc až symbolicky to shodou okolností kolidovalo s jednou pracovní nabídkou, ve které bych si mohl udělat kontakty, což mi tehdy nedošlo, takže jsem ji kvůli tomu odmítl. Do některých řek opravdu není dobré vstoupit vícekrát. Jen tolikrát, kdy vám to ještě bude do budoucna užitečné. A pak je čas jít a ani se neohlédnout.

Tato a ještě jedna trochu podobná (ale ne tak traumatizující) zkušenost mi ukázala, že je nutné rozhodovat se dle svého pohodlí (když to nezasahuje do pohodlí ostatních), a klidně riskovat ztrátu něčeho, o čem jste si mysleli, že byla fajn parta, kde vás mají rádi. Být sám sebou za to stojí.

Cítím se z tohoto hlediska očištěný a došlo mi, na čem opravdu záleží - ne na kvantitě, ale kvalitě. Jsem doufám připravený letos navázat nové kontakty s lidmi, se kterými budu mít něco společného, a obnovit staré kontakty, pokud o to budou stát. Snad se to podaří.

Co bych chtěl, je to, co má minimální šanci se stát

Chlapi

Jsem vděčný za to, co mám.
Přesto se cítím trochu méněcenný a nedospělý, protože ve své roli, kterou v současné době nechávám podmiňovat svým tělem a vzhledem, jak ho vnímají ostatním, nejsem schopen dospělého vztahu s jiným člověkem. A to ať už krátkodobé úlety, nebo něco dlouhodobějšího. Podrývá mi to sebevědomí a občas mě to uvrhává do beznaděje a pocitu neschopnosti. (Na dřívější zkušenosti z této oblasti vzpomínám s odporem, nebo na ně už nevzpomínám vůbec.) Celé to stojí na tom, že se duševně neztotožňuji se svým tělem a s tím, jak na něj ostatní nahlížejí se sexuálního a vztahového hlediska. A nevím, jak tuto situaci řešit. Na tranzici v tuto chvíli nemám odvahu a nevím, kdy ji seberu.

Jak jsem říkal, nedokážu si představit, že bych s někým měl nějaký partnerský vztah. V životě jsem se nesetkal s člověkem, který by byl ke mně kompatibilní po všech stránkách. A tím nemyslím, že bych byl nějak vybíravý. Jen prostě lidi, kteří o mě projevili nějaký zájem, byli hrozná máča, kteří mě nejdříve vůbec nezaujali a posléze, když mě i přes mé snad viditelné odmítání, čím dál víc narušovali můj prostor, jsem se čím dál víc cítil v pasti svého těla a společnosti, že jsem z nich byl až znechucen. Nevím, co bych měl dělat. Opakuje se vždy stejný scénář. Scénář je takovýto: jsem někde ve společnosti a nějaký chlap si mě vyhlédne, já jsem slušný a vlastně ani nevím, proč mě oslovuje, takže ho hned neodpálkuji. A pak se ho celý den nemůžu zbavit, když se pak napije, často mě i začne osahávat. Přestože se s ním bavím věcně a neosobně a už vůbec ne ženským koketním způsobem.
Říkám si - jsem tak odporný i přes svou snahu? Čím to je? Copak nikdo nevidí, že jsem jiný? Ano, vypadám jako žena, ale přinejmenším vypadám jako lesba. Tak proč se mi děje tato nepříjemná konfrontace, kdy mi pak někdo v naší šovinistické společnosti vpálí do obličeje, jak bych se měl chovat ("tak se chová dáma, když tě muž vyzve k tanci, když ti dává květinu"? apod.), když zájem mužů odmítám. Pak se z toho vzpamatovávám poměrně dlouho.
Mám kvůli tomu strach chodit kamarádům na svatby a účastnit se různých školících či networkingových akcí, které potřebuji ke svým profesím nebo rozvoji svých činností.

Od nového roku jsem si dal předsevzetí, že se na tyto situace budu lépe připravovat - od odpovědí těm lidem na jejich průpovídky přes jasné vymezení ostatním, co si ke mně můžou dovolit, až po obrané mechanismy a techniky pro tyto situace.

Pravda je taková, že mě svou aurou zaujal někdo jen výjimečně. A když už, tak jsem si okamžitě zakázal, aby se to ve mně rozvinulo, protože jsem věděl, že to nepůjde - dříve to bylo proto, že jsem prostě věděl, že by mě ten člověk nechtěl, ať už kvůli tomu, že byl příliš zajímavý a já jsem obyčejný, nebo že on byl třeba homosexuál. Dnes už je to zase jiné - dnes už vím, že by to bylo úplně jedno, že by byl na ženský, byl to fajn člověk a do toho mě ještě chtěl. Vztah - ať už krátkodobý nebo dlouhodobý - , ve kterém jsem žena, je pro mě naprosto neschůdný a prakticky nemožný. Měl bych z toho pocit prohry. Dřív jsem si mysle, že tento pocit k ženství prostě patří. Možná tam opravdu patří, ale já se jako žena necítím a je mi vysoce nepříjemný. Je zvláštní, jak jsem byl vychován v tom, že být ženou je spíš úděl než radost. Logicky jsem pak dlouho nedokázal pojmout vážné podezření, že ženou nejsem.

Jak jsem řekl, v této oblasti je pro mě nejhorší ten pocit nedospělosti. A ponížení z toho, že jsem tak vadný (přestože jsem slušný a tolerantní), že mě nikdy nikdo normální a slušný nechtěl. A to už jsem více než deset let dospělý.

Vlastní projekt

Kromě práce bych strašně rád vytvořil něco vlastního. Rok co rok něco plánuji, ale nedaří se to. I to mi ubralo sílu, takže se smiřuji s tím, že se mi to asi nepodaří.

Jsme ale zahlcený nejen psychickými problémy plynoucí ze své situace, ale také svým dlouhodobým přístupem ke své hypersenzitivitě. Jsem přehlcený a schopný jsem dělat věci, o kterých vím, že je dělat nemusím. Měl jsem hodně plánů, ale nějak to nejde. Přesto bych chtěl alespoň jednu věc vybudovat úplně vlastní.

Letos jsem se rozhodl, že to zkusím více stylem "jedno po druhém", abych se necítil tak zahlcený. Ta uvidíme, jestli to půjde, nebo jestli zase selžu.