pondělí 11. června 2018

Nejvíc negativně ovlivnili můj život lidé...

... které jsem sexuálně přitahoval.

Všichni to byli cis muži.

Tento článek jsem chtěl napsat dlouho, ale nikdy mi to nepřišlo vhodné. Styděl jsem se. Měl jsem dojem, že bych to neměl psát veřejně a že bych to neměl nikdy ani nikomu říct. Je to jedna moje domněnka, která ale sílí čím dál víc. Je to jedno velký trápení, který nemám pod kontrolou. Způsobuje mi to frustraci velkých rozměrů a zasahuje mi to do života, do mého sebevědomí a sebepojetí. Zasahuje to do toho, že jsem trans a že vypadám jinak, než se cítím. Dusí mě to víc, než realita mého těla jako taková. Celou tělesnou realitu to zhoršuje. A způsobuje mi to hlodající pocit studu, že si za to můžu sám.
Mám chuť to vyřvat a asi mám i naivní naději, že mi někdo porozumí, protože to zažívá taky. Proto to píšu. Jestli tím někoho naštvu, tak se to asi muselo stát. Když se mi někdo vysměje, tak prosím, má na to právo.

Je to něco, co v sobě dusím už dlouho a co mě neskutečně mučí. Mám chuť to všem těm hajzlům naprášit do ksichtu, ale mám obavy, že bych vypadal bych jako nadutý kretén, protože se to prostě nabízí, když řešíte něco takového. Bál jsem se to někomu blízkému říct, protože to pak vypadá - jako kdybych o sobě tvrdil, že jsem něco lepšího, než co ve skutečnosti nejsem. NE, nejsem nic lepšíhoALE prostě se mi to fakt děje. Že se někomu dějí takové věci, tak to neznamená, že je nějak víc atraktivní. Může se to stávat i někomu, kdo je úplně obyčejný, jako jsem já. Mám na to jednoduše smůlu, přitahuju tyhle situace, protože je nechci a trpím jimi, způsobují mi problémy nejen v hlavě, ale i mezi ostatními lidmi.
O muže nemám zájem, ani o ženy. Jsem muž na muže v ženském těle a potřebuju se s tím vypořádat, sexuální/romantické vztahy mi už delší dobu fakt nedělají dobře a vlastně nikdy nedělaly, jak jsem si to nedávno uvědomil.


Bude to znít opět strašně, ale je to tak (a je to i moje vina): Nikdy se ke mně nikdo, s kým jsem něco měl, nechoval slušně. Myslel jsem, že je to normální a že to musím přetrpět. Osahávali mě, i když jsem to v tu chvíli zrovna nechtěl. To, že s někým chodíte, neznamená, že na vás smí sahat sexuálním způsobem i tehdy, když to nechcete. Když řeknete, že to nechcete, tak by měl přestat, ne v tom bezohledně pokračovat a doufat, že se podvolíte. Tady nejde jen o vynucenej sex. Tohle se může dít třeba i na veřejnosti.

Ok, zpátky k věci, o které chci mluvit. Nikdy jsem nebyl žádná sexbomba, ale i přesto jsem měl vždycky hodně "štěstí" na lidi, kteří se mi nějakým způsobem mstili za to, že jsem se jim líbil. Jako kdyby se to se mnou táhlo od dětství, kdy jsem si vyčítal, že mě osahávali na intimních místech, protože jsem si myslel, že je to moje vina (proto jsem to ani neřekl).
Ale je tu ten paradox: Celé své mládi až donedávna jsem bojoval s tím, že jsem si připadal příliš odporný na to, abych měl přítele, který by mi vyhovoval, (čímž mimo jiné myslím to, aby se ke mně nechoval jako prase), ale zároveň jsem si přál, aby si mě nikdo nevšímal, protože jsem si připadal odporně, když mě vilně byť jen očumoval nějakej primitiv. Touha po lásce, která by nebyla tak primitivní, která by začla jinak než oplzlýma kecama. Téměř po nějaké platonické, opravdu. O té jsem snil hodně.


Mimo oplzlé primitivní řeči se sexuální přitažlivost některých mužů vůči mé osobě projevovala nezdůvodněným hajzlovským až hulvátským chováním vůči mně.
Tehdy to pro mě byli chlapi, kteří mi neskutečně škodili, aniž bych věděl proč. Pak jsem to pochopil až po nějakém čase. Nevěděl jsem, že se jim líbím.
A to nejhorší na tom je, že často se to stalo s chlapama, kteří nade mnou měli nějakou moc. BUď to byli moji učitelé, nebo nadřízení. Ale děje se mi to až moc často. Jo, i dosud. Proto o tom píšu.

Když to byli učitelé, přineslo mi to i nenávist spolužaček, které chtěly být na mém místě, protože je balily ony.
Dám pár příkladů za všechny. První tři roky vejšky jsem byl neskutečně zamlklý a frustrovaný. Celý život jsem měl nějaké problémy, rozdíl byl jen v tom, že se projevovaly v každé etapě života jinak. Měl jsem tehdy pocit, že už bych měl vědět, jak to se mnou je, ale pořád jsem na to nepřicházel. Do toho jsem se cítil odporný a nechutný z těch dvou paradoxních důvodů (že mě chtějí primitivové, které si o mně vytvářejí domněnku, že jsem bohyně sexu, a že mě nechtějí ti slušní a hezcí, o které bych třeba i stál). Taky jsem měl pocit, že jsem strašně hloupý a že na vysokou školu prostě nepatřím. Do toho rodinné problémy. Prostě nálož a emocionální balast.
Chlapi, o kterých teď mluvím, toho mýho nízkýho sebevědomí nadopovaného depresemi využívali. Když jsem se jim líbil, tak si asi přáli, "abych byla aspoň blbá", aby je tolik nesralo, že o ně nemám žádný zájem nebo že mě z pozice učitele a ženatýho, dospělýho chlapa nemůžou mít. Byli to akademici s titulama, strašně chytří a někteří pro holky údajně přitažliví. Měl jsem například strach mluvit na semináři a věčně jsem nic neříkal, takže nebylo nic složitého, aby si našli důvod zpochybňovat můj intelekt - vyvodit, že jsem úplnej debil, když neřeknu ani slovo - měli důkaz v praxi. Tohle se stalo v případě hlavně jednoho učitele. Měl jsem čím dál větší sociální fobii, což se mu taky šiklo. Když nastal konec roku, tak jsme se zmíněným učitelem šli po poslední hodině do hospody. Holky z něho byli posraný. Držel jsem se v pozadí skupiny a asi jsem ho tím strašně sral, ale zároveň mě tam jakoby všichni (všechny) tlačili, jak chtěly být ve předu ve středu jeho pozornosti. Když jsem během konverzace něco řekl, tak ten učitel na to nikdy nereagoval, i když to bylo adresované jako odpověď na jeho přínos do diskuze. Za celý večer na mě jako na jediného nepromluvil a strašně se mi vyhýbal pohledem. Když byl ale už pořádně navátej, tak jsem ho asi nejmíň desetkrát přistihl, že na mě čumí a nestíhá dost rychle uhýbat pohledem. Když se pak o týden později konaly konzultace odevzdaných esejů, tak mě obvinil z podvodu, že jsem ten svůj esej musel někde stáhnout, protože takovej esej by někdo, jako jsem já, nemohl napsat. Důkaz k tomu žádný neměl, protože já jsem ten esej samozřejmě napsal sám. Řekl jsem, že jsem ho opravdu napsal a že to, co řekl, mě uráží. Ten zkurvenej zmrd se na mě podíval upřeným pohledem a čekal, jestli uhnu. Tímto gestem se dle mého názoru zachoval se vůči mně jako základkový učitel k malému děcku, i když mi bylo už 22. Regulérně jsem se kvůli tomu neprofesionálnímu gestu nasral a málem jsem mu za to nadal. On na mě jen "nevztekejte se". Pak řekl, že se teda těší na ten druhý esej, kterej jsme měli napsat, když jsem teda tak dobrej. Naštěstí jsem ho pak už nikdy neviděl, protože známky za něj nám pak zapisoval vedoucí katedry... Kterej mě ale bohužel asi balil taky.
Bohužel to byl další lamač srdcí studentek. Asi všechny holky ho balily ve velkým, zase. Jen já zase ne, ale to neznamená, že jsem proti němu něco měl (stejně jako vůči komukoliv jinému). Tenhle mi to ale nedával vyžrat, teda alespoň tehdy. Ze začátku byl ale taky rád, že jsem plachej a tichej, což všichni považovali za to, že jsem hrozně hloupej. Děkuji bohu, že se ke mně tehdy choval slušně. Zjistil pak při několika důležitých příležitostech, že jsem asi spíš opak blbého a fakt mě chválil, ale dával si pozor, aby to nepřeháněl. Ale myslím, že když pominu to, že mě asi balil, tak mě měl docela rád jako člověka za to, že se mi některé věci ve škole povedly. Mohli jsme být kámoši tak, jako byl s těma holkama, co se na něj lepily, ale měl jsem obavy, že se mu líbím, jak jsem vyčetl z některého jeho chování, tak jsem se zase raději držel dál. Vždycky se držím dál, nikdy jsem nebyl jako někteří (či některé), kteří/ré si to užívají a koketují, provokují a pak tomu chudákovi slavnostně nedají. Navíc byl ženatej, tak mi přišlo trapný se "kamarádit" s učitelem tak, jako moje spolužačky. Moc jsem nechápal svý spolužačky, kterým to asi dělalo dobře. Přišlo mi to hloupé.
Navíc si ale holky všimly, že si mě váží jako studenta a asi začaly žárlit, tak mě intrikama z některých projektů vyšplouchly. Fakt. Bylo to podlé a podrobnosti udávat nebudu. Mně to pak ale asi ani nevadilo, protože mi bylo trochu nepříjemné tak úzce spolupracovat s někým, kdo vypadá, že je ze mě trochu nervozní. Ale tohoto pána jsem považoval za slušného člověka a docela i považuju. Na rozdíl od toho prvního protivného hajzla jsem ale s tímto dodnes v kontaktu. Mám dojem, že mě asi občas trochu online-stalkuje, ale doufám, že se mýlím, protože mi přijde přitažený za vlasy a absurdní, aby mě dospělej chlap s úspěšnou kariérou a fotr od rodiny šmíroval. Ale občas to tak na mě na první pohled působí, když vidim určité věci... Kdybych nebyly tak patrné, tak si toho ani nevšimnu a vůbec to neřeším. Ale v těch věcech je trochu škodolibosti vůči mně, když se naskytne příležitost. Taky si myslím, že je tam jakási nasranost vůči mě, protože tomu dotyčnýmu je asi jasný, že u mě bude něco jinak. Netuším, jestli si myslí, že jsem lesba, nebo už tuší, že jsem kluk. A to přestože je ten člověk inteligentní, tak mám pocit jisté zášti vůči mně kvůli tomu.
Je to absurdní. Omlouvám se za velikášské srovnání, ale je to princip stejný, jako když fanynky George Michaela říkaly: "Taková škoda!" Myslej to jako kompliment, ale je to de facto urážka. Přijde mi směšné, pokud je to pravda, že mě stalkuje a zajímá se o mně, jestli jsem na chlapy nebo ne (a doufám, že to pravda není), aby rozumnej, inteligentní, studovanej a ženatej čtyřicátník se závazky na mě byl nasranej, že u mě nemá šanci, protože si myslí, že jsem teplá holka nebo kluk. Aby vykládal (jeho slovy), že jsem "zklamalA všechny chlapy"... Ty vole, čím jako? Že je nechci (jako teplej trans kluk je logicky taky nechci, protože jim holku dělat nebudu)? A kdybych nebyl takový, jaký jsem, tak by snad u mě jako měli automaticky všichni šanci? Mám obavy, že jak mi to nedal vyžrat před lety, tak že se to stane, až bude příležitost teď. Pevně doufám, že nebude.

Další případ učitele se stal na jiné škole na navazujícím studiu. Tohle byl ale známej vošoust nebo spíš vošahávač. Byl to taky slizák, ženáč a amík se stylem Moravana. Líbil se jen jedné mojí kamarádce, takže to nebyl takovej lamač srdcí jako ti dva předtím. Ale i to stačilo, abych z toho měl průser. Choval jsem se k němu normálně a nevěděl jsem nic. Myslel jsem, že třeba spolu můžeme vycházet dobře. Pak se na mě jednou nalepil na pařbě katedry. Ale doslova jsem před ním utíkal a nechtěl jsem s ním nikde sedět sám. Byl jsem z něho nešťastnej. Nevěděl jsem, o čem se s ním bavit, nechtěl jsem s ním flirtovat, bylo mi to hrozně nepříjemné. Chtěl se mnou tančit ploužáka, tak jsem musel, protože bylo v tu chvíli blbý odmítnout, na další song jsem zdrhl co nejdál. Měl jsem tam dvě kamarádky. Tu, co ho balila, a jednu, která si zakládala na tom, že ji každej chce - ji a jen ji. Snažil jsem se toho blbečka, kterej byl už vláčnej ožralectvím (a taky o půl hlavy menší než já - což je výhoda, protože jsem se ho fakt nebál), nasměrovat k tý kámošce, který se líbil. Jenomže ona se ho chňapla ta druhá, který se nelíbil vůbec, ale její styl byl mít všechny označkovaný a pod palcem. Bylo mi tý první, co byla jeho obdivovatelkou, líto.
A právě ta se mi od té doby vyhýbala, významně mě ignorovala (jak to ženy umí), nevrátila mi už žádnou z knížek, kterou jsem jí půjčil. Chovala se ke mně občas jako svině, když jsem na ni promluvil, neodpověděla nebo až po pár chvilkách. Ale zároveň dělala jako by nic. Nedala mi žádné vysvětlení, jen se mi bez vysvětlení vyhýbala a když jsem ji pozdravil první, tak se usmála a odpověděla, ale dál si moc dávala záležet, aby dělala, že tam nejsem. Bylo to jako kdyby na mě byla nasraná. Nechápal jsem proč, vždyť já se tomu chlapovi vyhýbal a ten večer jsem mu doslova utekl. Taky jsem jí říkal, že se mi nelíbí a že je mi jeho chování nepříjemné. Proč byla nasraná na mě, když jsem nic neprovedl? Ale popravdě nevím, tak to pak měla s tou holkou, co jí ho ten večer ukradla.

Pak se mi takové věci dějí i v situacích, kdy jsme si s dotyčným rovni. To je lepší, protože mu můžu rovnou říct, aby mi dal pokoj a on mi v zásadě taky na férovku řekne, jak to je. No, i když ne vždycky. Vždycky si myslej, že se z to toho jejich nabalování poseru blahem (tvářej se tak), tak si kvůli tomu zase připadám fyzicky odporný. Ze sexuálního zájmu druhých lidí, se fyzicky protivím sám sobě. Vždycky je ten můj obdivovatel nějaký neudržovaný chlap, který je nějakým způsobem nechutný, takže mám komplex z toho, že mě možná otravuje proto, že vypadám na jeho úrovni. Taky je to často někdo, kdo je sprostej, neslušnej a nevhodně se chová.

Nejvíc frustrovanej z toho jsem, když se mi to stane někde v uzavřené společnosti neznámých lidí. Prostě mě vedle někoho posaděj (zasedací pořádek, že jo) a tak si s tím někým začnu normálně povídat, protože je to slušnost. Jsem vždycky věcný a komunikuju neutrálním a klučičím způsobem, naprosto bez náznaků jakéhokoliv flirtování. Jen občas řeknu nějakej vtip, snažím se, aby se ten dotyčnej nenudil. Jen kecáme. Prostě jako kluk s klukem, aspoň já se to tak vždycky snažím vést. Když se ten chlap pokusí nějak koketovat nebo se snaží ze mě vytáhnout, jestli mám přítele (nikdy se mě nezeptali, jeslti mám přítelkyni), tak to zavedu do autu a nechytám se, případně nějak naznačím, že v tom nebudu pokračovat. Ale víte co? Prostě to nefunguje.
Vždycky (!) taková situace skončila tak, že jsem se toho zmrda (jo, v této fázi už pro ně mám jen nadávky - v duchu!) nemohl zbavit. V uzavřený společnosti to totiž jde dost těžko. Vnucují mi galantnosti, nosí mi chlast, i když to odmítám (a někdy dost razantně). Prostě se mi snaží vnutit pozornosti, abych jim musel být vděčnej (pochopitelně to odmítám, když to zrovna to jde). Nutí mě, abych s nima tancoval nebo něco, což samozřejmě už zahrnuje občas i "jemně násilné" sahání na mě. A to je moment, kdy už se mi chce zvracet, fakt nekecám.
Pak se taky stane to, že místo aby se mě někdo zastal, tak mi ostatní přítomní říkají, "ty seš teda dáma", když ty pozornosti a galantnosti, které mi ten zkurvenec nutí, odmítám (někdy už i zvýšeným hlasem).
Jsem z toho zoufalý, nedávno se mi to stalo zase skoro ze všemi těmito věcmi, co jsem v modelové situaci popsal, takže to mám zase v živé paměti a cítím se hrozně ponížený.

Frustrace stoupá. Někdy na to musím myslet i několik dnů po tom. Někdy i týdnů. Tak je mi z toho špatně.
Hormony by to vyřešily, to už by mě nikdo jako ženskou nechtěl.
Ale já se na hormony necítím připravený...

...
Jaké to pro ty muže bude, když se jednou dozví, že jsem také muž? Budou mi chtít dát po hubě?
Mám vztek a strach zároveň.

A jaká je to ironie, že lidi, se kterými bych být chtěl, ty by o mě určitě nezavadili. Raději to ani nezjišťuju. Nikdy se nikoho nepokouším nabalovat. Asi i kvůli tomu se mi někdo líbí jen tak jednou za dva roky. Je to něco jako obrana před jistým zklamáním. A asi i kvůli tomu před atraktivními kluky nejsem skoro nikdy nervozní (proto jsem si taky kdysi myslel, že jsem lesba) - že si prostě říkám, že je to zbytečné být nervozní. Nemusím na ně nijak zapůsobit, protože to nemá smysl. Aby se člověk líbil někomu, kdo se líbí jemu mi přijde jako sázka do loterie - příliš nepravděpodobné. Můžu na toho člověka být milej a prostě ho jen obdivovat, jak je boží. Nebudu ho trestat dementním chováním jen proto, že u něj nemám šanci. Vždyť se mi líbí a obdivuji ho, tak jaký by mělo smysl se k němu chovat jako idiot, když ho mám vlastně rád? Vždyť přece vím, jaký to je...
Myslím, že to je pozitivní stránka celé věci. Nechovám se ke krasoňům jako debil a nejsem z nich nervózní. To je fajn, ne?

...

Tyhlety věci mě vždycky strašně trápili, ale já jsem je měl strach někomu říct. Protože mám strach, aby to nevypadalo blbě, když někomu řeknu, že mě někdo balí a dává mi kvůli tomu příkoří. Lidi jsou na tohle hrozně hákliví. Jenomže mně se to prostě děje a určitě spoustě dalším lidem. Mám na to neskutečnou smůlu.
Ego mi to nezvedá, pokud vás to zajímá, jen mě to trápí. A bojím se toho.

Víte, občas bych jen chtěl mít někoho, komu bych se mohl doslova vybrečet. Třeba tento celý lament. Ale v reálném životě si to nedokážu představit. Proč je tak důležité, aby někdo byl u toho, když štkáte a u toho říkáte tyhlety blbosti, které vás neskutečně štvou?
To je pro mě záhada.
Možná je to tím, že si u toho představujeme někoho konkrétního. Možná to je tím člověkem. Protože ten s tím má nějakou spojitost. Ne přímo s tím obsahem. Ale s tím, že bychom chtěli, aby nám s tím pomohl a ochránil nás právě on.
Je to možná něco jako "ochraň mě, v tomhle jsem zranitelnej a nevím si rady". A to asi nikdo z nás nechce jen tak od někoho.

Žádné komentáře:

Okomentovat