neděle 5. listopadu 2017

Zpověď, které se už nedalo vyhýbat...

Tenhle příspěvek píšu s velmi zvláštním rozpoložením v mysli. Nebudu ho opravovat ani přepisovat, musí to být naprosto spontánní. Tak se omlouvám, že to bude nečitelný a bude tam velká spousta jazykových chyb a obsahově nesrozumitelných věcí, protože některé věty možná nedopíšu anebo budou znít jako nesmysl. Nechci si to jen tak napsat do Wordu nebo sem do editoru a nikdy to nepublikovat. Musí to být vidět, abych se k tomu mohl vrátit.



Ve své rodině jsem několikrát viděl na vlastní oči, jak se lidé, kterým je delší dobu hodně, hodně zle a vypadá to s nimi velmi špatně, náhle a zcela nepochopitelně vzchopí, jejich stav se najednou zlepší. A pak do několika hodin nebo dní zemřeli. Je to jako kdyby tělo vědělo, že teď už bude konec, tak teď najednou mobilizuje všechny zbývající síly, které byly v záloze, protože už je z dlouhodobého hlediska nebude potřebovat. Takže se člověk trochu zlepší, ale je to jen iluze. Pak to půjde rychle. Jak tyto síly z posledních zásob dojdou, tak zemře.
Mám teď trochu podobný pocit. Bylo mi posledních pár hodin tak zle, pak tomu něco nasadilo korunu, a pak najednou v mé hlavě došlo k nějaké chemické reakci, která to úplně otočila. Že teď mám pocit, že moje tělo udělalo něco, abych se úplně nezbláznil. Jako kdyby mi daly zničehonic do hlavy poslední zbytky psychické odolnosti, protože už svítí červená kontrolka. Mám obavy, co se se mnou stane za pár hodin. Zhroutím se? Ne fyzicky, to jsem docela ok. Neumřu, teda snad. Ale mám v sobě pocit odhodlání, protože jsem narazil na dno, který neprorazím a odrazit se ode dna by byl krok zpátky. Mám pocit odhodlání, kdy si nedokážu připustit, jak blbé to se mnou je a něco mi naprosto cíleně říká - řeš to! Teď hned to řeš. Ty to vyřešíš, bude to hračka. Aniž bych si vůbec teď uvědomoval, jak to vyřeším, jak se se vším smířím a co to bude obnášet. Prostě mám podivný přebytek bojovného odhodlání a mám dojem, že je to něco, co mi v mysli dělá clonu, abych se podíval na zoufalost své situace.

A o čem to vlastně mluvím?
Jak víte, je to se mnou jako na houpačce a tento rok se mnou opravdu nebylo moc legrace. V dobách, když jsem věřil, že se všechno samo srovná, tak jsem byl hrozný srandista. A pořád jsem se smál s vyváděl blbosti, ač jsem měl své fobie, která zakrývaly mnohem větší problém, který jsem nechtěl a ani neměl odvahu řešit. Nepřipouštěl jsem si, že to, co zažívám je genderová dysforie. A pořád jsem se chtěl jen smát a dělat s někým vtípky, i přesto, že jsem takových lidí našel jen velmi málo, vždycky jsem doufal, že najdu tu svou partu. Strašně mi to chybí. Už to nedokážu, nemám naději, sám sebe nepoznávám. Úplně jsem se změnil.

Řekl jsem si, že nechci hormonální tranzici, ale že ji v budoucnu nevylučuji. Důvodem, proč ji teď nechci, je hlavně obava z nepředvídatelných hlasových změn (nerovnoměrný pokles hlasu - tedy např. zúžení z 2 oktáv na necelou 1), částečně i strach ze ztráty vlasů. Ani jedno z toho se mi prostě teď nehodí. Mám obavy, aby mě hormonální tranzice neudělala velmi nešťastným v jiných oblastech.
Nicméně bych chtěl dát pryč prsa. Vadila mi vždycky a nevidím důvod, proč bych je měl mít. Ale k tomu se za chvíli ještě dostanu podrobněji.

Co se mi vlastně poslední dobou děje?
Absolutní štěstí ala "já to zvládnu" se střídá s naprostým zoufalstvím, kdy nevím kudy kam. Před pár dny jsem měl strašně šťastný den, jeden z nejlepších v životě. Včera večer a dnes ráno jsem propadl naprostým úzkostem. Celý den jsem nedokázal jíst a skoro ani pít (k tomu jsem se teda pak přinutil). Když jsem skončil s prací, tak jsem si jen lehl do postele a nedokázal jsem nic dělat. Nic, nic co mám rád. Jen jsem přemýšlel, jak to vyřešit. Tyhle stavy se pořád opakují. Jsem extrémně neproduktivní a vadí mi to. Jsem pořád ještě mladej, je mi 27 a chtěl bych pracovat na něčem smysluplným, plnit si sny, který jsem pořád odkládal. Ale tohle mě brzdí a děje se mi to pořád.
Dnes ráno jsem nemohl vstát z postele. Ne kvůli nedostatku energie tělesné, ale kvůli hlavě. Tělo chtělo vstát, hlava ne. Jednoduše řečeno, posledních pár hodin mám asi kalamitní stav.
Bydlím sám a najednou jsem si zničehonic řekl, že musím jet pryč. Domů za rodičema, což je u mě docela nezvyk. Jako bych tušil, že je fakt zle. Tak jsem jel.
Chvíli to bylo v pohodě, furt jsem si myslel, že je to jen stav, který zvládnu, ale jen v něm nechci být úplně sám v prázdném mrňavém bytě. Mýlil jsem se. Musel jsem to vyklopit mámě. Před pár dny u mě v Praze poprvé po několika měsících byla a bylo nám strašně fajn. Myslel jsem, že mě chápe a že všechno bere naprosto dobře a v pohodě. Bere, ale má na to naprosto většinový pohled. Dává mi zrcadlo. To, co mi řekla, je pravda. Ta nejkrutější pravda. Ale občas (a celý můj život) jsem u maminky nešťastný z toho, že pokaždé mi tak nějak řekne něco jiného a pak tvrdí, že to neříkala nebo že jsem blbej, protože to nechápu. V následujícím opusu vám řeknu, co jsem jí řekl a co mi řekla ona.

Jak vnímám tranzici - potřebuju ji sám pro sebe nebo pro společnost? (Tohleto je hodně důležitej a pro mnohé asi i zajímavá část)
Věc spočívá v tom, že nevím, jestli potřebuji tranzici sám pro sebe nebo pro společnost, aby mě nějak brala a já nemusel být special snowflake. Jak říkám - v budoucnosti hormony možná budu chtít, až mi bude jedno to, jestli se mi zničí hlas nebo vypadají vlasy - priority se během života mění, to se může stát. Nicméně občas si říkám, že už to nedávám, protože mi vadí, když mě muži očumují (teď už začínám být docela dost nehezkej a sešlej, tak je toho už málo, ale i tak mně to vadí) a jak se mnou mluví jako s blbem ve snaze laškovat nebo mě nějak zmanipulovat. Když se ke mně muži chovají "jako k ženě", do mojí paranoidní hlavy se hned dostávají pro mě nechutné a nepřijatelné sexuální konotace. Moje mysl je v zajetí patriarchátu. Taky mě strašně trápí to, že nemám svůj dating pool, nemám se komu líbit, i když bych chtěl. Velmi se mi hnusí, když se mnou někdo chce něco mít jako se ženou, z mojí strany to ani nejde. Jenomže jako žena vypadám, a to velmi neženská a pro ty, co je přitahují ženy, jsem už neatraktivní. O lidech, co je přitahují muži není třeba diskutovat, jako muž nevypadám, byť jím jsem, naprosto binárně, ať jsem zženštilý, jak chci. Prý existují bisexuálové, což by bylo pro mě řešení, ale kde jsou? A není jich nějak moc málo? A když už je jich tak strašně málo, tak kolik z toho mála je jich kompatibilních se mnou? Je to horší než hledat jehlu v kupce sena. Je to nepravděpodobné. Skoro nemožné.
A co hůř - chtěl bych podstoupit operaci prsou (nějak to musí jít, i kdyby to mělo být v zahraničí a za vlastní finance). Chci co nejmenší prsa, nejlépe vymodelovat mužský hrudník. Říkám si, že by to mohla být první část tranzice, kdybych někdy v budoucnu chtěl brát hormony, akorát by u mě jednou bylo jiné pořadí úkonů - takové, jaké si vyberu a s takovým časovým odstupem, jaký mi bude vyhovovat.
Kdyby existovali na světě lidé, v mém případě muži, které přitahují osoby, jako jsem já, a dokázali by mě brát takového, jaký jsem, tak by mě to taky méně trápilo.
Jenomže takové jsem nikdy nepotkal. Neexistují. Na pár komunitních stránkách, kde jsem se anonymně přiznal, jsem dostával poměrně dost zpráv od mužů které byly sexuálního charakteru, byli to takoví, co si chtěli měnit role v sexu a všechno to prostě bylo jen o sexu. Zároveň mi ale říkali, že chtějí takovou partnerku jako jsem já, že se chtěj vážně seznámit, že chtějí muže v ženském těle, abychom navenek vypadali "normálně", ale v soukromí se chtěli převlíkat za holku a abych já byl jako ta jejich domina s připínákem atd. Pravda je ale taková, že já jsem muž a u mě nefunguje pojem "měnit si role v sexu", já se jako žena necítím a v sexu už vůbec ne a zároveň nejsem na ženy, takže nechci, aby můj partner byl v sexu "za ženu" (a to nemá co dělat s pasivní nebo aktivní rolí). A je mi úplně jedno, že má penis, podle toho já muže ani ženy nedokážu rozlišovat. Žena s penisem je pořád žena, protože se jako žena chová a působí, a cis muž, který chce v posteli hrát ženu, je pořád někdo v ženský roli. Moje sexuální orientace není založená na tom, jaké má kdo genitálie, ale prostě na tom, kým opravdu je a v jaké je roli, což se prostě dá poznat. Že budu spát s někým, kdo bude submisivní a bude mít penis, ale bude to prostě ženská jak vyšitá, tak mě to nebere (byť mám fakt rád femininní chlapy - ale mezi femininním chlapem a ženou je rozdíl, ať má tělo jakékoliv); je to stejné, jak když někdo, kdo má rád jen penisy a mužná těla, nechce spát se mnou, i když bych se u toho choval jako já - jako muž. Zájem takových mužů, kteří měli tento fetiš, pro mě byl frustrující, i když mi rozum říkal, abych to zkusil, protože mě nikdo jinej asi chtít nebude. A někteří byli fakt neodbytní a strašně mě frustrovalo a odrazovalo, že na něčem takovém bych měl založit s někým vztah. Na něčem sexuálním, kde bych stejně figuroval jako ženská v dominantní roli, což už mi dělá jen zle. Tohle asi není pro mě. Ale jaká je jiná možnost? Existuje? Asi ne. Partnera-muže bych si asi musel hledat přes sexuální seznamku. Jenomže si nedokážu představit, že by se mi přestalo příčit.
Takže první důvod, který mě nedobrovolně tlačí do klasické tranzice je toto. Neexistence lidí, kteří by mě chtěli i s mou duší a kde bych si já nemusel připadat blbě.

Další důvod s tímhle souvisí - operace prsou. Nechci prsa, nikdy jsem je nechtěl, časem jsem se naučil přestat je nenávidět, ale i tak mi zavazí. Operace se bojím, bojím se jizev, ale zároveň mám dojem, že by mi to osobně udělalo nesmírnou radost, takže by stálo za to takové strachy překonat. Když jsem měl před lety na sobě poprvé něco jako binder, zažil jsem spontánní a nevídaný pocit štěstí, který mě tehdy vyděsil. Takže ano, prsa nechci a bylo by to pro mě osobně něco osvobozujícího. Ale bez hormonů budu pro všechny jen žena bez prsou. Žena, která se dobrovolně zbavila prsou, takže zrůda. I tato situace bez hormonů nemá řešení. Kdybych si chtěl hledat partnera, musel bych si hledat někoho, kdo je na ženy. Ale muži na ženy mají rádi prsa a chtějí je na svý partnerce mít. Byl bych tudíž pro ně zrůda. Ale zároveň nechápu, na co by mi byly prsa pro chlapy, když mi na ně stejně nesmějí sahat a ani se na ně čumět. To bych snad jako nějakej výraz naprostý intimity možná a čistě hypoteticky dovolil jen někomu, kdo ty prsa taky někdy měl (nebo má) a tudíž ví, co je to za děs, tj. kdybych měl za partnera jinýho trans kluka. Ale to jsou taky prostě jen chlapi, co chtěj ženu s prsama, takže v tom není většinou rozdíl. A mimochodem, docela podobné tomu, co jsem teď všechno popsal o prsou, je situace v mém vnímání vlastních ženských genitáliích. Když jste na ženy, tak vám jako potenciálním partnerům stejně může být jedno, že mezi nohama mám to, co ženský, když to nechci používat tak, jak by se čekalo od ženy jakékoliv sexuální orientace. Jednoduše by vám bylo prd platný, co tam mám. Chápete někdo, co tím myslím? Nevím, jak z takové situace vybruslit, jak ji vyřešit.
Navíc, co na to společnost cis lidí a co trans lidé, kteří to taky nechápou? Nedávno se mě někdo cizí napsal do inboxu (poté, co jsem se v jedné trans skupině na FB ptal na operaci prsou bez hormonální terapie) - "A k čemu ti bude chlapský hrudník, když nechceš brát hormony?"
K čemu asi? Pro skvělý osobní pocit. ALE! Jak moc mi ho zkazí to, že se pak už nikdy nikomu nebudu líbit, protože se ze mě nestane v očích ostatních muž, ale žena bez prsou? Proč musí jedno moje štěstí znamenat hned i neštěstí?
Jenomže pro to, abych si někoho našel a měl normální život, se musím podřídit tomu, co se líbí ostatním. Jako kdybych nesměl sám sobě se líbit, pokud se chci líbit ostatním. Buď jedno, nebo druhé...

Dalším důvodem, proč váhám, jestli hormony chci nebo nechci, je, že bych se potřeboval vyoutovat. Před rodiči o sobě mluvím v mužském rodě, píšu si tak s kamarádama, co to o mně ví a jsou taky trans (nahlas jsem tak o sobě s nikým jiným než s rodiči a s neznámými lidmi na Pridu nemluvil). Ale naprosto se mi příčí a cítím se jako podvodník, když třeba tam, kde se všechny světy, jichž jsem součástí, smíchávají, tedy sociální sítě a tak, musím mluvit o sobě jako o ženě, přestože hodně lidí ví, jak to mám, ale jsou tam holt jiní, co to zase neví. Takové lhaní mi nedělá dobře. Nechci žít dva životy. Chci být opravdový. Slušelo by se vyoutovat, chtěl bych to (dokonce jsem o tom včera v noci smolil článek, který jsem nakonec nevydal), ale jaké to bude mít následky, když v nejbližší době nechci podstoupit hormonální přeměnu, která by mi upravila vzhled do chlapa? Co když to nebudou brát vážně?
Hormony a tranzice jsou takový důkaz pro společnost, že to myslíš vážně. Kdy to lidi, co tě za tvé přiznání neodvrhli, začnou brát vážně. Tím se pro ně stáváš pravým mužem. I trans lidé to tak vnímají. Moc závidím LGB lidem, že to prostě řeknou a už to skoro nikdo neřeší, jen blbci, které velká část společnosti považuje za blbce. Jak to řeknou, můžou si dělat, co chtějí. Když to řeknu já, bude se ode mě něco očekávat. Tedy že jako chlap začnu vypadat. O to se v současné době snažím, ale bez hormonů to nikdy nepůjde. Takže abych dokázal pravdivost svého přiznání, očekává se, že mi začnou růst vousy a hrubnout mi hlas atd.

A to je celé.
Mám obavy, že ta nekonformita by mě nutila do tranzice, abych měl k plochému hrudníku ještě vousy a nemusel zažívat nepochopení a možná i něco horšího.
Necítím se, že bych byl svobodný. Mám pocit, že následky jsou nedozírné, pokud jde o vnímání společnosti.
A také ten začarovaný kruh týkající se vztahů a sexu, na který se tak dlouho snažím najít řešení, ale žádné mě nenapadá.

Toto jsou důvody, kvůli kterým se cítím tlačený do hormonální terapie, i když ji v tuto dobu nechci. Asi si lámete hlavu, proč to nechci kvůli takovým kravinám, ale pro mě je to strašně moc důležité. Opravdu moc.
Přál bych si, abych to prostě řekl a společnost to aspoň z 60% uměla respektovat. Nestěžuji si na to, že by mi neznámí lidé říkali paní, protože to je pochopitelné. Mrzí mě, že není žádná cílová skupina, které bych se líbil takový, jaký jsem. Jsem mladej a prostě bych to potřeboval, mám strašnou deprivaci, protože veškeré sexuální i romantické záležitosti v mém životě byly doprovázeny strašnými pocity nepatřičnosti, takže jako kdyby vlastně ani nebyly.

Ještě jedna důležitá vsuvka pokud jde o to, jak mě vnímá společnost podle pohlaví.
Strašně mě uráží a deprimuje a frustruje, jak je svět nastaven - že mě mohou vnímat podle toho, co mám mezi nohama. Že je to prostě jenom o tom. Že se někomu můžu líbit jenom jako žena, jen podle těla, ale jakou mám duši, jestli je mužská nebo ženská, to nikoho nezajímá. Asi nemůžu říkat, že je to společností. Je to genetickým nastavením lidí. Tak to funguje. Bože, proč to musím řešit zrovna já... Bere mi to sílu na všechno ostatní po celý můj život, nevidím východisko, ale pořád ho hledám.

Když jsem před pár hodinami o tomto mluvil s mámou, za kterou jsem dnes přijel,
řekl jsem jí všechno, co jsem teď napsal, ale kromě těch sexuálních věcí. Nedokážu své mámě ani říct, že jsem buzerant. Mám strach, že by mě pak brala jako hetero holku, což nejsem a nechci být, už jsem to zkoušel a bylo to strašné. Navíc se mi muži ve většině strašně hnusí (ano, i přesto jsem na ně orientován) asi kvůli mým (dobrovolným) zkušenostem s nimi v dospělosti, kvůli jejich vnímání mě jako ženy (a s tím související koketování, nechutné narážky, které by mi měly lichotit) a i kvůli tomu, že na mě v dětství nevhodně sahali - všechno dohromady. Líbí se mi opravdu málokterý a fakt bych nesnesl, aby se mnou máma chtěla hodnotit chlapy a aby si myslela, že je vnímám stejně jako ona, protože to tak není. Tak strašně bych chtěl říct jí pravdu a už jsem myslel, že něco tuší, ale asi ne.
Řekl jsem tedy mámě své obavy z toho, proč bych se cítil, že mě společnost tlačí do hormonů a proč je nechci. A pak vyšlo najevo, že i když by mi v tom nebránila, tak by jí asi hodně vadilo a měla by o mně strach, kdybych se pro hormony rozhodl. Řekla mi naprosto strašné věci, protože mě chce chránit, ale naprosto pravdivé a upřímné. Takto to vnímá naprostá většina společnosti. I ta tolerantní a chápavá část jako je moje matka.
Řekla mi naprosto upřímně a na férovku, že vůbec nerozumí tomu, proč holky jako jsem já sexuologové tlačí do hormonální přeměny, když je na rozdíl od kluků, co chtějí být holkama (tak to říkala, ale chápejte, že ona v tom nežije, vidí nás podle toho, jakému biologickému pohlaví se podobáme i když tvrdí, že respektuje, kým jsme uvnitř), je jejich (naše - FtM) přeměna nedokonalá. Že mi možná narostou vousy, ale že mužský genitálie mi nikdo nevyrobí a ani mi nenarostou. Chtěl jsem jí nějak vysvětlit, že ač je to pravda, tak ten pocit, když tě vnímají jako chlapa je důležitější a stačí ke šťastnému životu, když se pro hormony rozhodneš. Že kluci žijou šťastný život i bez penisu.
"Ale co potom? Ta přeměna je nedokonalá."
Pak jsem pochopil, že nechápe pojem sexuální orientace. "Kdo chce trans kluka?" říká mi. "Partnerku si můžeš najít jedině mezi lesbama, trans kluci chodí s lesbama, s kým jiným, když mají frndu?"
Snažil jsem se vysvětlit, že i když někteří trans kluci skutečně s lesbama chodí, tak lesba je žena, která má ráda ženskost ženy. Líbí se jí prsa, jemnost, prostě žena. A i když se jim líbí jeřábnice, tak to je pořád žena (a naopak spousta butch leseb, co znám, jsou uvnitř větší květinky než ty holky na holky, co vypadaj jako květinky na povrchu).
A moje matka znalecky: "To je individuální." Mami, takové znalosti jsi nabrala kde, hm?
"Sexuální orientace je o sexu," povídá. "A to je o tom, co máš mezi nohama."
K čemu je pro toho, kdo má rád ženy a vagíny, vagína někoho, kdo se jako žena necítí a nechce, aby mu tam někdo sahal, aby s ním měl sex jako se ženou?
Pak jsem si vzpomněl na to, kolik homosexuálních mužů i žen má sex s opačným pohlavím a stejně jsou homosexuální, nikoliv bisexuální. Protože prostě nedokážou navázat emocionální pouto s nikým jiným než se stejným pohlavím. Tak jsem jí to řekl. A nasral jsem se na ni, že homosexuální orientaci redukuje jenom na sex.
A pak řekla spoustu věcí, které si protiřečily, jak to vždycky dělá, (a jak to vždycky vyčítala mně - protiřečení si).


Vzhledem k tomu, co jsem popsal o mnoho odstavců výše, tak víte, že moc dobře vím, že to, jak mě lidi vnímají v partnerské oblasti, se odvíjí od toho, co mám mezi nohama. Ať je mi to nepříjemné, jak chce. Že je mizivá šance, že najdu muže, který by mě bral jako chlapa a i moc dobře vím, jaký je strašný problém být chlapem na chlapy, co se narodil jako žena. Zvlášť u nás.
Pak je tu ale ta jedna věc, co si taky uvědomuju a je strašně důležitá - že být sám by bylo mnohem jednodušší, kdybych mohl být sám sebou a svobodný - i za cenu, že by mě nikdo nechtěl, protože mám vagínu. Ale že nebýt sám sebou a ještě bez partnera je mnohem horší.
Ale teď je zásadní otázka - CO TO PRO MĚ ZNAMENÁ BÝT SÁM SEBOU? Být přijímán společností jako muž tak, že jim to prostě řeknu, nechám si dát pryč prsa, budu v mužské roli, nebudu brát hormony a budu si žít svůj život jako muž, co prostě vypadá až moc jako žena i za cenu, že nikdy nenajdu partnera a případné heteráky, co by se mnou chtěli něco mít, budu odmítat? NEBO jít do hormonální terapie, abych měl klid, nemusel nic vysvětlovat, společnost by moje "chlapství" nezpochybňovala a dozvěděli by se to až moji potencionální nápadníci, kteří by mě kvůli tomu, že nemám penis, odkopávali jak na běžícím pásu. A taky bych se musel smířit s tím, že mi vypadají vlasy a že možná ztratím hlas, něco, na čem mi záleží, protože v bezútěšném životě s prací, která mě extrémně  nebaví, mě prostě nejvíc na světě baví hudba, skládání písniček s zpívání (Hi, Ryan!), protože zrychlená druhá puberta by mi to krákorání může znemožnit a já opravdu nevím, jak bych toto snesl. Jeden nejmenovanej trans muž, kterého všichni znají a kterej měl taky takový zájmy, který spousta lidí považuje za trapné, do testosteronu šel a jak to dopadlo s jeho hlasem - hrozně, ať si říká, kdo chce co chce, je to hrůza a zní to příšerně. To bych snad asi nepřežil. Ne, nepovažuju se za někoho dobrýho, nepředvádím se s tím před lidma, ale potřebuju to sám pro sebe, abych se nezbláznil v práci, která mě bohužel nenaplňuje a nefascinuje, i když jsem se k tomu snažil přinutit. Dlouho jsem ten důvod, proč nechci hormony, nikomu nechtěl říct, protože vím, že to lidem bude připadat trapné a směšné jako důvod - a ještě k tomu se tím ani neživím, takže proč by to pro mě mělo být tak důležité. Mě to ale naplňuje a je to součástí mojí identity zrovna jako gender. Ale už všechno zachází moc daleko. A současné depky mi berou elán k čemukoliv a ani tohle už nepomáhá... Prostě se jen deptám a nedělám nic. Je to znamení, že bych se na to měl vykašlat a jít si pro testosteron? Nebo jsem jen obětí nastavení lidského společenství?

Tak co je lepší varianta? Kterou z nich chci? Vypadat jako muž a neřešit střety se společností, ale přijít o věc, na které mi ze srdce záleží, nebo zůstat tak, jak jsem, ale mít ten svůj koníček? Zmizí depky ohledně genderu, ale nastanou deprese ohledně toho, že se nebudu moct dělat, co mě baví (nebo že to bude znít příšerně)?

Máma mi řekla, jak to je. Pro lidi nemůžu být tím, kým jsem. Pro většinu lidí jsem a jen budu p**a. Prostě to, co mám mezi nohama. Když to tedy zjistěj, i kdybych měl vousy. To je naprosto strašný.
Tím jsem nechtěl pomluvit svou mámu - naopak! Ona má naprostou pravdu. Vždycky ke mně byla drsná a říkala mi to, co považovala za nepříjemnou pravdu, I KDYŽ se už předtím stalo, že se v některých věcech mýlila (a tím, že jsem poslechl její radikální názor, jsem si uškodil, to je zase pravda). Občas je na mě prostě hodně drsná a říká, že mi raději ublíží i za cenu, že jí to budu zazlívat, než abych se někde ztrapňoval. Prostě to tak je.

A to je konečně všechno. To je moje přiznání.
...

Myslím, že jak jsem si vždycky všechno řešil úplně sám, tak už je konec. Je víkend a já doufám, že to vydržím do začátku pracovního týdne, že mi nerupne v bedně. Musím vyhledat pomoc co nejrychleji. Nechci tady způsobovat žádné drama, jen chci říct, že to točení se v tomto kruhu vygradovalo a že už nevím, jak to řešit.
Prosím, držte mi palce, ať to dobře dopadne. Ať mi mám štěstí někdo mě navede na to, abych přišel na to, které věci se mám vzdát.
Díky za pozornost.
Anďák

1 komentář:

  1. Nevěš hlavu, myslím, že s tím dating poolem to sice je blbé, ale ne nemožné. Na jedné akci jsem potkal dva trans kluky (minimálně o sobě mluvili v mužském rodě) a jeden tedy rozhodně nevypadal, že by se chtěl pouštět do nějakých hormonů. A vypadali docela zamilovaně. Mně by to asi taky nevadilo, kdybych někoho takového potkal, rozuměli si a shodli jsme se na ostatních věcech.

    OdpovědětVymazat