čtvrtek 23. listopadu 2017

Počkej si, počkej si...

Mám teď chvíli klid. Nevím, na jak dlouho, tak si toho hodně vážím.
Nic zvláštního jsem neudělal, žádná epifanie neproběhla, jen mi bylo předtím strašně špatně tak dlouho, že už to prostě nebylo k zvládnutí. Nezvládal jsem své emoce. Snažil jsem se o to vůlí, což trochu pomohlo, ale úplně se toho zbavit nešlo. Nebo já jsem to tedy nedokázal.

Tento rok mi tyhle stavy dost znepříjemňovaly. Nechci říct, že mi ho zničily, i když to bude asi trochu pravda.

Moc bych si přál být takový, jaký jsem býval dřív. Strašně rád jsem se smál, pořád mě napadaly nějaký kraviny, byl jsem velkej srandista, až to některé lidi muselo nasírat, že mi tak málo stačí k tomu, aby mi bylo veselo. Byl jsem v těch dobách občas i hluboce nešťastný a zmatený, ale věřil jsem, že se to vyřeší, že z toho vyrostu. Tak jsem byl veselý a házel to za hlavu. Až jsem se dostal před cca 3 lety do stavu, jaký zažívám doteď.

Na druhou stranu... Proč to teď neudělat stejně? Co když to byl správný přístup?
Fajn, tak už teda vím, kdo jsem. Mise splněna. Ale asi to teď hned nevyřeším. Nevím, jaká bude moje cesta dál. Nedozrál jsem do toho, nejsem připravenej. Hlavním zdrojem mého trápení v posledních letech (a v posledním roce dvojnásob) bylo to, že jsem chtěl všechno vědět hned.
Co chci doopravdy udělat? Opravdu chci tohle? Nebude pro mě lepší tohle? Volím dobře? Co když budu nešťastný? Která cesta je pro mě správná?
Uff. Tak tohle ne.
Musím přijmout fakt, že to nemůžu vědět hned. Chci přijmout, že to musí vykrystalizovat.
To ale neznamená, že se musím zastavit a nemůžu žít. Naopak. Chci žít. Konečně. Poprvý v životě. Nechce se mi věřit, že jsem se narodil proto, abych byl furt jen nasranej a frustrovanej.

Když jsem v minulosti věřil, že se to vyřeší, proč tomu nevěřit i teď? Jistě - samo to nezmizí, věřit tomuhle by bylo nerozumné. Ale můžu věřit tomu, že to ve mně uzraje a já se rozhodnu pro to, co opravdu chci já, a nikoliv podle toho, jakýho by mě chtěla společnost. Nemusím k tomu rozhodnutí dojít tak, že budu na pokraji depresí, kdy se po čtyřech doškrábu k doktorovi škemrat o hormony. Můžu tomu snad dojít v klidu a na základě toho rozhodnutí jednat.
To je asi to, co jsem si posledních 10 měsíců nedokázal uvědomit.

Pokud jde o hormony, tak to zatím vypadá, že je spíše nechci, pro což jsem se rozhodl už před časem, ale na druhou stranu moje stavy byly poslední dobou (poslední 3 měsíce) tak nesnesitelné, že jsem si řekl, jestli bych to rozhodnutí neměl změnit, protože by se mi možná fakt ulevilo. Ulevilo by se mi, protože by mě všichni viděli jako chlapa a měl bych klid. Chtěl bych to teda kvůli sobě, nebo kvůli ostatním? Toť otázka, odpověď je právě to, co ve mně musí vyzrát a ještě opravdu nevím, která cesta je pro mě ta správná.

Taky, brát sám sebe jako holku jenom proto, že tak vypadám, a to, co je uvnitř, vidět jako nějakou zvláštnost a deformaci - u toho jsem se přistihl za poslední rok mnohokrát. A je to prasárna. To je to, co mi způsobuje to největší peklo.
(Chtělo by to nějaké vzory. Kde jsou sakra? Je nás tak málo, ach jo.)

Ale jinak se mi za ten skoro rok v Praze staly teda hustý věci. A jakou kliku jsem měl! Přesně před rokem v těchto dnech jsem se rozhodl, že se přestěhuju. A že začnu konečně něco dělat. No a jak se to povedlo?
Haha. Zatímco někdo hledá v Praze bydlení třeba půl roku, já jsem hned do cca 14 dnů našel přesně takový bydlení, jaký jsem chtěl. Tak strašně jsem si to vymodlil, tak šíleně jsem tomu věřil, že se to povedlo. Hned z čerstva jsem si pak naplánoval různý akce, kterých jsem se obával milion let a dodneška nechápu, jak je možný, že jsem se z toho nervově nezhroutil. Bylo to lehčí, než jsem si posledních 10 let myslel. Pokud jde o práci, tak jsem si založil živnost. Pak to chvíli bylo pěkně blbý. Strašně jsem si přál, abych něco našel. A jako zázrakem si mě našla práce ve firmě, která mi dovoluje být pánem svýho času, nijak z ní zatím nebohatnu, ale věřím, že to bude za chvíli lepší.
Ty jo, díky... Vesmíre (asi, protože bůh není).
Jenomže na pozadí těchto událostí jsem se uvnitř hroutil, bortil, rozpadal (říkejte tomu, jak chcete). Jen co jsem překonal ten hrozný pocit viny z toho, že jsem měl takový štěstí a mohl se odstěhovat a žít podle svýho (to už nechci nikdy zažít, vůbec netuším, kde se to bere, vždyť jsem tím nikomu neukřivdil), tak jsem se začal cítit dysforicky jako ještě nikdy v životě. Pak jsem se teda trochu vzchopil a situace se zase trochu zlepšila, ale ne o moc. Zase jsem se nárazově posunul v různých oblastech svý působnosti - to bylo v létě. Ale bylo to se mnou jako na houpačce, jak jste ostatně mohli vidět na tomto blogu.
Tou dobou jsem si na druhou stranu vyříkal spoustu věcí se svou rodinou. Přestali mě dusit kvůli různým věcem a začali věřit, že asi vím, co dělám (a to nemluvím (jen) o tom, že jsem trans) a že se  v těchto věcech asi jen tak nezměním.

Ale jsem rád a strašně moc ze sebe překvapenej, jak jsem se v některých věcech v tomto roce plném protikladů opravdu změnil. Konečně se neposírám strachy z věcí, který mi dřív připadaly nesplnitelné, milionkrát jsem překročil svou komfortní zónu a mám dojem, že už se konečně bojím jen opravdu fatálních věcí.
Vlastně jsem strašně vděčnej za to, že jsem zdravej (a stejně tak moje rodina) a že se můžu rozvíjet ve všem, co bych chtěl. A že jedinej, kdo mi to tenhle rok kazil, jsem byl já sám, protože místo abych soustavně pracoval na něčem hezkým, tak jsem se plácal v depresích a nezvladatelných emocích. A nebyla v tom žádná externí, ehm, mocnost.
Jediné věci, co mě momentálně štvou a nezáleží na mé vůli, je to, že se nemůžu úplně přede všemi vyoutovat a že mi začíná docházet, že by mi asi prospěla top surgery, ale bude asi problém si ji někde zařídit (u nás v ČR je to nesnadné). Taky jsem zjistil, že nemůžu asi nosit binder, protože moje kůže je tak pitomá, že už po 3 nošeních (a to v rozmezí cca 14 dní) to dost nedává, takže teď trávím spoustu času tak, že revitalizuju a mažu se krémama jako o prsaživot (a že jsem se těch krémů už v životě namazal).
A víte co ještě? Strašně mě překvapuje, že i tyto záležitosti, které ještě do budoucna hodlám hodně řešit, mi nezabraňují, abych se teď a tady cítil naprosto OK. Ba skoro bezvadně.
To skoro ani nezní jako já. Nikdy se mi ještě nestalo. Vždycky jsem měl pocit polapení v nějaký pasti, které odeznívalo jen na krátké úseky, které vypadaly jako iluze. Ale teď se mi zdá, že prostě překážky jsou jen o tom, že je člověk musí překonat a že nejsou nic absolutně nezdolnýho. Že nejsou absolutní.
Nevím, jak dlouho mi ten stav vydrží, ale je to docela fajn. Myslím si, že je to možná proto, že jak jsem byl celý život klukem, který se nutil být holkou, tak teď, jak jsem s tím ze dne na den doopravdy přestal bez ohledu na všechno (a hlavně nějaké validace nebo reakcí na mě od ostatních), najednou zažívám pocit, kterej jsem si zakazoval. To je nepopsatelný. Konečně už si nemusím hrát na to, co jsem nikdy nebyl.
Možná jsem na dobrý cestě, možná to zase přejde, to nevím. Budu se snažit.

Když jsem se včera vracel pozdě večer domů z poměrně dost úspěšné session v hudební škole, tak jsem se cítil jako nejšťastnější tvor na světě.
Bez ohledu na to, že mě ještě čeká změna jména (ová musí pryč první!) a boje za to, abych mohl mít plochý hrudník (ono to v ČR není bez hormonů tak lehký, pokud jste to nevěděli) a taky boje s vlastními strachy z takovýho zákroku.
A taky mě čeká spousta práce, kterou jsem letos zanedbal tím, že jsem se deptal.
Mám v životě strašnou kliku, protože když jsem vlastně něco chtěl (a když jsem věděl úplně přesně, co to je), tak jsem to i dostal. Konečně mi to v té rezavé hlavě cinklo.

It gets better. But it gets harder first.
Tak teď ještě zachránit ten zbytek roku, jak jen to půjde.

2 komentáře:

  1. Rád čtu zase něco pozitivního od tebe. Jen... nevyčítej si, že tvůj život ovlivňovaly depresivní stavy. Nevyčítej si nic. Vypadá to, že ses za poslední rok hodně posunul a to se počítá. Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat