pondělí 13. listopadu 2017

O coming outech, boyfriend materiálech a jiných radostech

Místo abych pracoval nebo se v něčem hezkém zdokonaloval, tak tady smolím články, který jsou rozpitvaný a kecací a plný kravin z mojí hlavy. Pryč s nima. Tak jsem se rozhodl to osekat. A jsem línej si to po sobě číst, jen to prostě musím publikovat.

1) Už vím, co je můj životní problém nebo úkol nebo prostě něco, v čem mám vyrůst.
Je to prostě to, že se musím naučit být sám sebou, no matter what a bez kompromisů. A i když to bude bolet jak prase. Protože lidi mi daj vyžrat, že jsem chlap, co vypadá jako ženská. Mimochodem mám strašnej, ale fakt strašnej strach, že se zabouchnu do někoho, kdo je na chlapy. Protože pro mě je něco takovýho doslova dysforická situace.
Nechce se mi být poslušnej a nechat se citově ničit. Nesnesu průměrnost, chci v životě to nejlepší, co si dokážu sám zařídit. Nechce se mi očekávat to, že se život jednou rozhodne, že jsem byl dost hodný, takže bych mohl dostat cukříček. Všechny bolesti, co ke mně chodí a co se mi vracejí, jsou tu proto, abych se zocelil. A pak konečně uviděl to všechno, co se mi nabízí.
Prostě jsem se rozhodl, že budu věřit, že se všechno srovná a já si uvědomím, že to, jaký jsem, je pro mě vlastně nejlepší. Je to prostě zkouška toho, jak moc si stojím za svým, za svými rozhodnutími a svými volbami. Že všechno will fall into place. Že když si budu stát za svým a budu nekompromisně svůj, tak se mi ukáže spousta možností, jak žít život přesně takový, jaký bych chtěl.

2) Nechci a nejsem dělanej na vážnej vztah (vážnou známost, jak by řekla moje babča). To souvisí s tím prvním bodem. A navíc si řekněme, jak to fakt je - žádný z mých předchozích vztahů se nedá označit za "vážný", nikdy jsem s nikým nežil a nebyl nucen dělit se o ovladač déle než pár dní v kuse a nemám skutečnou praxi v tom, jak se dělají vážné vztahové kompromisy. A to nejhorší, co na tom je - je mi už 10 měsíců  27 let. A to je prostě katastrofa, jsem naprosto nepoužitelný boyfriend material. (Takže vlastně nejsem boyfriend material).
Přátelé jsou taky důležití, možná i důležitější. Taková ta rodina, co si můžeš vybrat, zvlášť pro nás LGBT. Celej život jsem si trapně myslel, že se furt musím soustředit na to, kde bych našel někoho pro sebe. Víte co? Ať přijdou oni, ať se můj dating pool vynoří, jsem unavenej z hledání a přemítání.
Rád bych jednoduše měl různé vztahy s lidmi. Akorát v takových, které překračují platonickou rovinu, tam jsem se vždycky cítil omezenej a ochuzenej. I když nechci vážnej vztah ještě dlouho, tak bych nerad byl pořád v té beyond-platonic zóně pořád jen ochuzenej. Možná mě o ně okrádá jen moje skepse (a to, že už dlouho nikam nechodím, haha). A zase - možná mě omezují jenom moje myšlenky. Jak člověk stojí na svým místě naprosto nekompromisně, tak toho může dostat asi víc, než když běhá z místa na místo a zkouší, co má dělat, aby konečně měl kliku (jako jsem to dělal např. já, když jsem se snažil být holčička). Zkusím to a budu tomu věřit. Přece není možný, abych se narodil pro to, aby mi z toho jeblo, ne.

3) To, že jsem biologicky žena, je pro mě výhoda v tom, že ač bych chtěl mít mužské genitálie a nemít prsa a mít vousy, tak chci vypadat jako androgyn. Protože to je pro mě ta správná genderová reprezentace. Kdy a jestli se někdy rozhodnu pro hormony, to ukáže čas. Pro co jsem se ale už rozhodl a začal to dělat, jest, že jsem začal zase posilovat, ač tentokrát jinak. Hlavně paže a hrudník (a aby se to tam konkrétně redukovalo, a ne to vypadalo větší).

4) Moje maminka si myslí, že si jednoduše najdu holku a všechno bude v pohodě. Jenomže ono to nejde. Už nejsem vůbec na holky. Ačkoli mě v dávných dobách, kdy jsem se domníval, že jsem lesba, na ženských lákalo hlavně to, že jsem anatomicky stejný jako ženy a že v tý hrůze ženství nebudu sám (jak jsem se vždy cítil s muži). To se dá vysvětlit jedině tak, že můj mozek je prostě jen naprogramovanej homosexuálně. Že prostě chci to stejný. Ale bohužel jsem čím dál větší bukvice. Pomoc. Ač to zní naprosto absurdně, když jsem pro svět žena, tak nevím, jak mám mámě říct, že nejsem na holky. I když z chlapů nejsem taky dvakrát nadšenej, co si budeme povídat. Co když mě pak rodiče přestanou brát jako trans kluka? Co když mě začnou zase brát jako hetero holku? Strašně jim to potřebuju říct, ale nevím jak. Pokud se nestane to, že mě přestanou brát jako kluka, tak se určitě stane to, že se o mě budou víc bát. Protože jim dojde, že moje možnosti jsou mnohem omezenější (než kdybych byl na holky). Byli v klidu, protože se spoléhali, že se mě ujme nějaká zodpovědná holka, která bude mít ve výbavě vlastní brašnu z nářadím (mně ji nedali!) a postará se o mě, protože v očích rodičů jsem nechopnej blb, co je úplně bezradnej a potřebuje, aby se o něj někdo staral (a od té doby, co vědí, že jsem kluk, tak mě považují za ještě neschopnějšího, tsss).
Ach jo, tahle věc ve mně bublá jako v papiňáku, strašně jim to potřebuju říct, ale mám strach a nenapadá mě, jak začít. Co takhle: "Mami, holky jsou fajn, ale nerozumím si s nimi, chlapi se mi sice celý život hnusí, ale víc bych si rozuměl s klukem, jsem prostě na kluky, copak ti to nedošlo, to proto mám ve skříni tolik věcí s třásněma, mohla bys to prosím říct tátovi, přijedu příští víkend, čau." ?
Tohle je ještě horší, než když jsem se musel vyoutovat jako trans.
Víte, možná by se ke mně hodilo spíž značení queersexuál. Protože mně se nelíbí nic, co není queer. A s klukama si rozumím v průměru mnohem víc, tak mám rád queer kluky.

5) Mám schizofrenii ohledně mluvnického rodu. Rozhodl jsem se studovat finštinu - problém vyřešen. Ale ne pro tuto chvíli. Cítím se líp, když o sobě můžu mluvit v mužském rodě. Ale dělá mi to problém. Jsou místa, kde musím přehazovat na ženský rod. V mužském mluvím jen doma a doma se mi tak snaží říkat, i když jim to dělá problém, tak se snaží, za což jsem vděčný, ani neví jak. Píšu si v něm přes net s lidma, co to mají podobně. A pak si píšu s někým, kdo to o mně neví, takže jsem rázem holka. Tak to pořád přehazuju.
A o něco míň než v bodě 4 se čím dál víc chci vyoutovat jako trans všem. Prostě říct "Sorry, Aneta už dlouho není a vlastně nikdy nebyla. Byl jsem to vždy já, nestávám se nikým jiným. Máma mě teď pojmenovala André, konečně chci být sám sebou veřejně a nejen na tajňačku. Hormonální tranzici aktuálně neplánuji. Konec hlášení."
Nedozírné následky. Strašně moc to chci udělat, ale určitě by to mělo až moc zlých následků. Nevidím to vůbec pozitivně. Jak to vidím, tak lidé by to brali jako útok na svoje pohodlí. Byli by naštvaní, že si musí dávat pozor, jakým rodem mi říkají. Jestli existují nějací cis muži, kterým se líbím (nebo líbil předtím, ale už mě dlouho neviděli), tak by to asi nesnesli a bůhví, co by mi řekli. Myslím, že pokud na mě někdo byl někdy fakt zlý, tak to byli chlapi, co jsem se jim asi líbil a holky, co měly bláhovou představu, že je mi co závidět (nebylo nikdy nic, fyi). Po mém coming outu by spousta lidí by vůbec nevěděla, jak se ke mně mají chovat, tak by mě asi začali ignorovat. Takhle to vidím.
(V létě (a teď někdy nedávno zase) mi doma vyčetli, že se musí kontrolovat před rodinou (tzn. před strýcem (mámy bratr), tetou a dvěma bratranci (jeden mého věku, druhý o 8 let starší homofob, který pochází ze strýcova 1. manželství, ženatý, čestvý otec). To je vše. Máma se mě ptala, jestli by nebylo lepší jim to říct. To se mi docela zatmělo před očima. Můj strýc, volič SPD, jeho manželka, ehm, polská imigrantka? Moji bratranci, kteří se se mnou nechtějí bavit a při rodinných sešlostech mě naprosto ignorují, protože jsem holka (to mi řekli rodiče, když jsem se jich na to ptal, že je to nějaký divný), když za nimi sám/sama přijdu, tak se se mnou chvíli baví a tváří se u toho, jako kdyby se museli rejpat v hnoji? Prosím, ještě ne, neříkat. Tak mi máma řekla, že když to nechci říct, tak mi sice bude říkat Andy, ale bude mi říkat v ženským rodě, protože z toho má schizofrenii. A řekla to dost naštvaně. Naštěstí to nedodržuje, díky, maminko, jsem ti vděčný.)
Neudělám to, neřeknu to. Ale strašně bych chtěl, abych to mohl udělat. Abych věděl, že mě to zas tak moc neohrozí. Abych prostě jen mohl. Bez strachu z ohrožení, jak to už skoro můžou dělat lgb lidi. Ale na to nejsem připravenej. Ani společnost.  Transka, co jí v nejbližší době nezačnou růst vousy, se vyoutovat nemůže...
Haha, k Vánocům bych si přál mírumilovný coming out s následky, které napáchají co nejméně škod.
Ale víš co, Ježíšku, možná raději ne. Raději zase ponožky.


Uf. Prostě jenom věřit. A stát si na tom svým bodě, kterej je pro mě ten správnej.

Žádné komentáře:

Okomentovat