sobota 21. října 2017

Lásky, které se nestaly I.

Když mi bylo 16-19 let, měl jsem kamaráda, říkejme mu třeba Oliver, který se ke mně po chvíli začal chovat jako něco jiného než kamarád. Byl jsem na něj za to naštvaný, protože jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu. Proč by to dělal, ptáte se? Ze 2 důvodů: protože jsem si myslel, že je gay. A protože jsem si myslel, že jsem tak odporný, že by mě nikdo, kdo vypadá normálně, nikdy v životě nemohl chtít. Že já se můžu líbit jen naprosto odporným, neudržovaným hnusákům a úchylům. Měl jsem Olivera rád jako kamaráda, ale občas jsem z těch podivně trapných koketních situací, které se mezi námi staly a které on inicioval (kdy mi občas málem spadl do výstřihu), byl hrozně smutný.
Když už tato situace trvala přes 2 roky, tak jsem si řekl, že to asi nehraje a že se mi to asi nezdá a že si to asi ani nenalhávám, protože některé momenty byly fakt hodně průhledné. Naše kamarádství bylo zvláštní, jako na houpačce. Chvíli jsme si pořád psali, ale jak toho bylo moc, tak jsem ho trochu "odkopl". To ode mě fakt nebylo hezký, bylo to odporný. Přitom on byl tou dobou jediný člověk, jediný kámoš, který se ke mně choval fakt slušně, znal mě a pamatoval si, co říkám, a bylo vidět, že o mně přemýšlí a myslí to se mnou lidsky dobře. I já o něm přemýšlel a myslel jsem to s ním dobře, i když to navenek občas vypadalo jinak.
Zlom nastal, když jsem pak zkoušel navazovat vztahy s muži. Bylo to pro mě něco jako bojovka, doopravdy jsem s nimi ani chodit nechtěl, a už vůbec ne spát. Mám jednu jasnou vzpomínku, když jsem byl s jedním klukem a popadl mě náhle záchvat dysforie, kdy jsem doslova nenáviděl, že jsem žena. Najednou jsem si pomyslel, jak bych byl v tu chvíli raději někde jinde. A s někým jiným. Hádejte, s kým asi.
Všechno mi v tu ránu začalo být divné. Nejsem do Olivera náhodou zamilovaný? říkal jsem si. I přesto, že byl Oli objektivně hezký, tak mě vůbec nepřitahoval, nedokázal jsem si s ním představit nic intimního (ve smyslu, že by mě to ani nenapadlo). A stejně jako s těmi ostatními se mi už vůbec nepozdávala představa sexu s ním. Vůbec. Ale to hlavně proto, že jsem ho měl opravdu rád jako kamaráda. Nedokázal jsem si lásku spojit se sexem (to je téma samo o sobě, o tom vám zase povím jindy). Že do něho nejsem zamilovanej, jsem definitivně poznal tehdy, kdy měl nějakej úlet s jednou naší spolužačkou, a mně to bylo úplně fuk, nežárlil jsem a vůbec jsem to neřešil.
Věděl jsem tedy, že ho mám rád víc než kamaráda, ale že to ani náhodou není romantická láska, i když to v mnohém připomínalo zamilovanost. Bylo to velmi zvláštní. Ale přesto mě neopouštěla zmatenost a nedůvěra ve vlastní úsudek.
Těsně po tom jsme se ale kamarádili trochu víc. Snad asi proto, že jsem přestal být nervózní z toho, jak to mezi náma je. Ale pak to najednou zase přišlo. Pochybnosti - naprosto jsem nechápal, co je to mezi námi za vztah, když je naprosto jasné, že ho mám rád víc než kamaráda, ale nic víc s ním nechci? Nebo přesněji řečeno, jaký já sám mám k němu vztah. Nedokázal jsem to pojmenovat. Začalo mi z toho trochu šplouchat na maják. Hádejte, co jsem udělal, když jsem se tak potácel v tom, jestli ho mám rád a jestli on má mě vůbec rád atd.?
Odstřihl jsem si ho ze života. Nepsal jsem si s ním, dělal jsem, že mě vůbec nezajímá. ...
(Klidně mi řekněte, že jsem píčus, však je to pravda.)
A co dělal on? Po právu na mě kašlal. Ale... Ještě tak 2-3 roky poté mi vždycky psal novoroční smsku přesně v 00:01, která zněla "Anetko, happy new year :-*", což možná (ale třeba taky né) zní tak, že tím oslovením si musel dát tu práci a vyťukat mé jméno, místo aby napsal jednu univerzální smsku, kterou by rozeslal všem nedůležitým kontaktům v mobilu. Jako vždycky byl lepší člověk než já.

Byl jsem rád, že se náš vztah nikdy nevyvinul, ale zároveň jsem věděl, že to byl jediný člověk v mém životě, se kterým jsme se smáli stejným kravinám, se kterým jsme měli podobný názory, i když i spoustu rozdílných. Kdyby tam nebylo jakési podivné ale, tak bych s ním opravdu chtěl chodit. No, ještě že tam to ale bylo! Ale než řeknu, co už je vám jasný, tak musím dodat toto: Od začátku to byl můj dobrý kamarád. Od samýho začátku se zajímal. Psávali jsme si přes ICQ, měli stejné plány a sny, na většinu věcí podobné názory, pořád jsme se spolu něčemu smáli, tropili pubertální kraviny. I když s přestávkama, vždycky jsme se k sobě nějak vrátili. Povídali jsme si online i 6 hodin v kuse a shodli jsme se na tom, že to se nám s nikým ještě nestalo.
Byl jsem teenager a myslel jsem, že potkám spoustu takových  lidí. Nenapadlo mě, že by tohle mohlo být naposledy. Ne že bych se s tím konkrétním člověkem teď chtěl spojit a být s ním kámoš, to ne. Už jsme někde jinde. Ale došlo mi, že nemůžu najít k sobě někoho, kdo by byl taky takový, ale neviděl měl jako holku. Protože takový typ člověka by mi prostě vyhovoval, tohle by pro mě asi bylo ono.

A to je jeden z důvodů, proč si nedokážu představit, že pro mě existuje možnost být s někým, kdo by šel životně stejným směrem, s kým bysme se měli navzájem rádi jako partneři, kteří si rozumí a snad se i fyzicky přitahují. Protože je tu ten můj handicap, že nejsem to, jako co vypadám.

Oliver se před pár lety už konečně našel. Je samozřejmě gay. Úplně si dovedu představit, jak s tím tehdy na střední bojoval, jak strašně nechtěl být na kluky, protože by to znamenalo společenskou sebevraždu (před pár lety to nebylo jako dneska). A když pak potkal holku, co mu asi v mnohém připomínala to, co na byl orientován, tak ho to mohlo trochu zmást v tom, kým vlastně je.

Život každýho z nás je něčím zvláštní. Možná nic není náhoda. Ale fakt by mě zajímalo, jestli ten můj je určen pro deprivaci v téhle oblasti. A proč vlastně. A co konkrétního mě to má naučit.

Žádné komentáře:

Okomentovat