pátek 15. září 2017

O mládí, knížkách a tak dále (prostě mišmaš)

Prožívám poněkud intenzivní období. Tedy ne navenek. Vevnitř. Transformační.

Když jsem si myslel, že jsem žena, dokázal jsem být šťastný mnohem častěji než za poslední, řekněme, dva tři roky. Protože jsem se upínal na budoucnost. Věřil jsem, že vše, co mi vnitřně chybí k ženě, se prostě časem samo doplní, a já se stanu holkou i uvnitř a budu žít šťastnej život.



Tápal jsem ale v tom, že jsem nevěděl, jak pomoct tomu, aby se to konečně stalo.

Nepřeháním, když řeknu, že jsem byl (jsem?) drag queen na plnej úvazek.
Pořád jsem si googlil ženské celebrity, co se mi nějakým způsobem líbily (většinou to byly zpěvačky *surprise jak sviňa*), a nějak se je snažil napodobit. V image atd.
Nosil jsem svého času dramatickej makeup každý den (teď se toho bojím), každej druhej den jsem měl Halloween. Moje nejoblíbenější převleky byly dva protiklady: gothička/punkerka a infantilní lolitka.
Ale zní to logicky. Oba provokují, ale zároveň říkají "nešahej na mě." Cítil jsem v sobě tenhle rozpor a cítím ho pořád. Ale teď mu už aspoň rozumím, tedy jeho příčině.

Před pár lety jsem se doslova zaradoval, když jsem v knihkupectví narazil na knihu "Jak být ženou" od Moranové. Naivně jsem si myslel, že mi to pomůže. I když jsem si to nepřiznal, tak jsem zjistil, že mi toho k tý holce chybí ještě víc, než jsem si myslel, a že ženy naprosto nechápu. Toho, s čím jsem se tam dokázal ztotožnit, bylo strašně málo. Tehdy mi došlo, že budu asi jiná žena, než většina ostatních. Začal jsem uvažovat, jestli tedy nebudu lesba, která si to nechce přiznat.

Všeobecně jsem si pokládal otázky, které si asi cis holky nepokládají. Potřeboval jsem informace, které jsem nedokázal najít v sobě, protože tam prostě nebyly. To, co tam bylo, se mi nelíbilo, protože jsem věděl, že takovej být nemůžu, když mám být holka.
Nejvíc jsem chtěl být kluk, když mi bylo 15-16 let. Styděl jsem se za to, ale časem to vytěsnil. Vzpomněl jsem si to až nedávno.

Když jsem četl buildungsroman literaturu s mužským hrdinou, tak jsem do nich nikdy nebyl zabouchlej jako ostatní holky. Nikdy se nekonalo něco jako "Och, já tak miluju Holdena Caulfielda! Chtěla bych s ním chodit." Prdlajs. Vždycky jsem si říkal, Já jsem Holden Caulfield.
Jako dítě/výrostek jsem se nikdy nedokázal dost ztotožnit s ženskou hrdinkou. Snad jen s výjimkou Vyzvědačky Harriet.

Když jsem byl zčerstva na vejšce, vyšla a byla docela dost medializovaná Klec pro majáky. Nějakým způsobem mě to k tý knížce táhlo, dokonce mě na ni upozornila i máma, že se o ní mluví. Pánbu zaplať, že jsem ji tehdy nečetl!!! Vůbec si nedokážu představit, co by to se mno udělalo, možná bych se zhroutil a nedodělal školu. Je to sice místy napsáno stylem, který se trochu hůř čte, ale sedí to jak prdel na hrnec. Na to jsem v tý době vůbec nebyl připravenej. Už prvních cca  15 stránek by mi stačilo k tomu, abych si začal uvědomovat, která bije.


Z jiného soudku
Čím dál víc si uvědomuju svý špatný vlastnosti. Občas se dost nehlídám a jsem sobeckej, pokud jde o některé věci (mluvím furt o sobě a zapomínám, že ostatní mají taky problémy a občas některý fajn věci beru jako samozřejmost atd.). Jindy zase naopak a nechávám se sebou některý lidi vyjebávat. Bohužel tu moji sobeckost odnesou ty hodnější lidi v mým životě a vyjebaj se mnou ti, co by potřebovali, aby někdo vyjebal s nima. Ale posun je v tom, že už si to neuvědomuju jako konečnou definitivní tragédii, ale jako něco na něm se dá pracovat. JO, fakt to jde. Fakt i já se můžu chovat líp k ostatním. To je totiž motivace.
K čemu už mi schází motivace, jest to, že se nedokážu dokopat k tomu, abych přestal škodit sám sobě.

O co se snažím a co se mi děje
Věčně o něčem mluvím, plánuju, ale skutek utek. Místo toho se nechám unášet proudem. A... počkej si - emocema. Au. Sakra, to tak bolí, ty starý zažitý kruhy, ze kterých bych už konečně vystoupil a nikdy se tam nevracel. Protože ty emoce mě paralyzují.
Prostě se snažím to konečně prolomit. Strašně mi na tom záleží. Marním drahocenný čas, to by měla být řádná motivace. Snažím se přijmout své emoce. Trénovat je. Musím to dokázat, jinak můj život nemá smysl. 
Ta moje transformace, kterou jsem zmínil na začátku, je taky zapříčiněná tím, že jsem teď v jednom kuse nemocnej, a tudíž mám dost času na přemýšlení. Vždycky je mi chvíli dobře, pak mám nějakou virózu, pak je mi zase chvíli dobře, ale pak, slabší povahy ráčí prominout, zvracím like it's my job a několik dní nejsem schopen pozřít nic jiného než suchý rohlík. Kvůli těmto indispozicím jsem taky mimochodem nesplnil svý předsevzetí chodit pravidelně na skupiny Transparentu. A nebudu vám lhát - mám teď ve všem takovej bordel, že tam mám strach jít, abych se tam nesesypal, kdyby mi někdo třeba řekl, že nejsem dost trans nebo co. O tom svém bordelu se nebudu rozepisovat, protože je to stejně pořád to stejné.

Nicméně, co jsem pravidelně marod a mám čas k úvahám, uvědomil jsem si tyto věci:

  • Jak jsem řekl na začátku, tak jsem se celý život upínal k budoucnosti. A proto mi bylo líp. Budoucnost byla skvělá, úžasná. A daleko. Pomyšlení na ni mě naplňovalo euforií. Teď už to tak není. Mám problémy srovnat se s tím, že nejsem tak daleko, jak jsem si v minulosti přál v tomto věku být. Co hůř, jsem jakoby na začátku, protože je mi prostě jasný, že z toho nevyrostu. No, ale pravda je, že od určitého bodu jsem vlastně přesedlal z budoucnosti na minulost. Nevím přesně, kdy se to stalo. Asi někdy v té době, kdy jsem začal reflektovat. Kdy mi došlo, že jsem v tý minulosti něco důležitýho zapomněl. Jenomže i když jsem to našel, tak jsem se neuráčil z tý minulosti odejít. Hledal jsem víc. Hledal jsem momenty, kdy jsem byl šťastný, abych se jich chytil a věděl, jak být šťastný v současnosti. Konkrétní zjištění na základě analýzy minulosti mě vystresovalo ještě víc, protože jsem dostal strach, že je už na všechno pozdě. No, i kdyby bylo, tak na to raději kašlu, protože jinak bych se musel zbláznit. Prostě latebloomer, lepší pozdě než později. Ale to jsem nechtěl říct. Pointa tohoto bodu jest, že mám problém žít v současnosti. Nevím, jak to udělat. Občas mám záblesky, že na to přicházím, ale ještě to není ono. Kdyby to někdo věděl, tak sem s tím.
  • Když se trápím kvůli tomu, jakou mám smůlu, že musím být trans a nejsem schopen jít do tranzice, strašně se lituju a nadávám na svůj osud. Že nevím, co se sebou, že nemůžu randit, že mi sex způsobuje dysforii místo potěšení a že nevím, jak vlastně mám vypadat, abych se cítil dobře a zároveň si zachoval důstojnost. Prostě jsem si celý život myslel, že můj život musí být krásný a jednoduchý. Není to tak a nikdy nebude. Můj život nemusí být skvělý, nikdo mě o nic neokrádá, protože mi nikdo nic negarantoval. Lehce se to řekne. Několik let jsem si vytvářel na sebe i na ostatní vysoké nároky. Rád bych se cítil jako vítěz. Nekompromisně. Chci vyhrát, chci pro to udělat všechno; jenomže spousta věcí se nikdy stát nemůže. A to je moje prokletí. Jak přestat chtít víc, než můžu mít? Jak se to dělá? 
  • Možná by neuškodilo nechat si to diagnostikovat, pokud je co diagnostikovat (jeden nikdy neví, třeba podle doktorů trans vůbec nejsem, třeba jsem jen nějaká pomatená, roztěkaná améba). Možná se tím něco změní. Možná se zklidním. Možná mě donutěj to udělat. Možná mě budou přesvědčovat, že je to pro mě ideální možnost, a já zjistím, že právě proto to nechci udělat.
  • Jsem občas strašně zlostný. Ale jen v duchu. Ze závisti vůči těm, co to mají lehčí. Těm, co nemusí nic vysvětlovat, nemusej se rozhodovat, jestli jim bude moc vadit, když budou pravděpodobně do čtyřiceti skoro plešatí, ale zato s vousatí a chlupatí. Tem, co se nemusí bát toho, co jim ta zrychlená puberta udělá např. s hlasem nebo pletí.
  • Zažívám schizofrenii ohledně mluvnického rodu. Tam o sobě mluvím takhle, tam zase jinak. Občas jsem tak rezignovaný, že bych s tím vším raději přestal. Ženský rod mi občas už nepůsobí dysforii (jak to?). Rodiče se o mně baví už jako o klukovi, ale zbytek rodiny to neví. Mám strach to říct. Oni o tom asi nic neví, neví, co je to transgender. Stejně jako velká spousta trans lidí určitě nechápou, že je to stejně závažný i tehdy, kdy se člověk nehrne do hormonů a operací. Asi bych se pak styděl vůbec kdy chodit stylizovaný jinak než jako kluk, ale já občas chci využít toho, že nikdo nepozná, že jsem kluk. Občas lituju, že jsem rodiče do toho navezl. Už padla i výčitka, že je to plete, že o mně před zbytkem rodiny nemůžou mluvit jako o Andym. Myslím na budoucnost. Tak strašně bych chtěl žít normální život, bavit se, randit, necítit se jako outsider. Ale zároveň si to ani nedokážu představit. Byla to chyba, mluvit o sobě jako o chlapovi, když s tím vzhledově nejsem schopen nic udělat. Už nikoho dalšího do toho nechci navézt, nutit někoho, aby měl ze mě mluvnickou schyzofrenii. Stydím se. Jak to celé vyřeším? Zatím budu číst nějaké moudré knihy, snad tam něco najdu.
Ne že bych chtěl být zase nemocnej, ale rád bych, abych popřemýšlel i o tom zbytku, případně to vyřešil.
To by bylo asi vše.

1 komentář:

  1. Můžeš o sobě mluvit, jak chceš, a není potřeba se nadbytečně ohlížet na ostatní. Nějak si poraděj.
    Myslím, že skupinka je fakt hodně "safe" prostředí. Rozhodně ti tam nikdo nepoví, že něco jsi nebo nejsi... viz výše :-)

    Posílám síly!

    OdpovědětVymazat