čtvrtek 24. srpna 2017

Žiju, ale pořád ještě málo (půlroční bilance)

Spoiler: No depka detected!
Tento článek byl napsán 18. srpna. Doplnil jsem ho dnes.

Od začátku tohoto kalendářního roku se toho hodně stalo. Tenhle článek jsem se rozhodl napsat včera večer. Včera jsem jel do svého rodného města kvůli jedné kulturní akci, na kterou jsem šel s rodinou. Uprostřed toho mi to celý nějak došlo. Prostě se to konečně usadilo.



Když jsme došli večer domů, tak to byl přesně na minutu rok, co zemřela babička. Všechno se to tak nějak událo loni v rozmezí pár dní. Loni jsem poprvé jel na Pride. Sám. Přijel jsem až po průvodu na fesťák. Tehdy jsem chtěl jsem vlastně do Prahy přijet o pár dní dřív kvůli podpůrný skupině Transparentu, o čemž jsem nikomu neřekl, ale nakonec jsem se neodhodlal. Ještěže tak, protože bych se tam určitě sesypal. V tu sobotu večer po průvodu jsem se rozhodl, že se přestěhuju do Prahy, najdu lidi, co mi budou rozumět a začnu se živit něčím, co budu moct dělat odkudkoliv a hlavně vedle toho začnu pořádně makat na věcech, co jsem posledních 6 let zanedbával. A že se budu snažit pracovat na něčem, co zajistí, aby po mně na světě něco zůstalo, když pravděpodobně asi děti mít nebudu.

Rozhodl, ale nevěřil jsem, že to opravdu udělám. Vlastně jsem se rozhodl pro spoustu věcí, který jsem letos fakt udělal, i když jsem tomu hned od začátku nevěřil. Ale ne všechny, musím říct.

A teď zase zpět do roku 2016. Několik dnů po průvodu zemřela babička. Na pohřbu, kam se sjela celá rodina, kterou jsem viděl po 6 letech (naposled jsem je viděl na pohřbu dědy), to ve mně začalo bublat ještě víc. Věděl jsem, že lesba není moje identita. Věděl jsem, že nějakým prapodivným způsobem preferuju kluky, ale ž es žádným nedokážu být. Nedokážu, to je to slovo. Chci, ale nedokážu. Věděl jsem že to, proč nedokážu být s klukem není ani tak v tom, že je to kluk, ale v tom, jak se ke mně chová a  jak mě bere v těch nejfundamentálnějších věcech. Že nejsem schopen splnit to, co se ode mě očekává jako od ženy. Že už to nevydržím a ani to, že bych "za odměnu" dostal lásku toho partnera, když to vydržím, když se budu snažit být jako ostatní ženy, už pro mě není dostatečná motivace k tomu, abych ze sebe X hodin denně dělal holku. Už jsem neměl sílu na to, abych pořád odkoukával od holek, jak na kterou situaci mám jako holka reagovat a jak bych se měl cítit (to jsem fakt dělal). (Pár hodin týdně bych to snad zvládl, kdybych na to měl náladu a dokonce by mě to i bavilo, ale být holka doopravdy? To by nešlo.) Ztrácel jsem poslední potlačené kousky sebe samého.

Hups do roku 2017. Letošní Pride byl jinej, protože jsem věděl, kdo jsem. I když jsem ten den neměl zrovna bezva den. To se změnilo, když mi pak později odpoledne volala máma a ptala se mě, jaký to bylo. A řekla mi, že celej den nosila na bundě připnutou placku s transgender barvama ve tvaru srdce, když je dneska ten Pride. Řeknu vám, to mě dostalo.

A to není všechno. Stalo se to, po čem ani netoužil, protože mi to přišlo marné. Kdyby na Letenské pláni přistáli návštěvníci z Pluta a začali kolemjdoucím prodávat bambusový matriošky, bylo by to pravděpodobnější, než aby mě můj otec oslovoval v mužském rodě. A vidíte to - připravte se na Pluťany v létajícím talíři napěchovaným bambusovýma matrioškama! Pár dní po Pridu mi otec volal a zeptal se mě, jak bylo na Pridu, že to viděl ve zprávách a že tam mluvili organizátoři a jak někde mluvili o Jsme fér a jak bezvadně tam mluvili atd. A mluvil se mnou v mužským rodě. Jako... Ještě teď jsem v šoku. To snad ani není možný.
A co víc - ani mi to nebylo nepříjemný. V podstatě jsem ani nechtěl, aby mi otec říkal Andy a oslovoval mě v mužském rodě, protože jsem si myslel, že z toho budu mít divnej pocit. Ale nebylo to tak. Nechápu to a nerozumím tomu, ale je to úplná normálka.

Dost jsem toho rodičům vyčítal a nějaký věci mě pořád mrzí, protože přetrvávají. Spoustou věcí jsem se vnitřně nechal omezovat a možná i stále nechávám. Ale víte co? Oni to možná tak nemysleli. Určitě mi nechtěli ublížit. Anebo prostě udělali chybu, jako je dělám já. A nejen já. Protože nad svýma emocema a prožitkama mám jako dospělej moc jedině já. Tedy nad tím, jestli mě budou ovládat nebo ne. A všechno, co jsem jim tiše i nahlas vyčítal vlastně vykompenzovali tím, jak se ke mně chovají teď. Nikdo není neomylnej a někteří lidi třeba neřeknou promiň slovy, ale tím, že se k vám chovají jinak.
To mi došlo včera večer. To je to, co se usadilo, jak jsem říkal v úvodu.
Cítím se tak nějak volnější a mám víc chuť pustit se do toho, co mi ještě zbývá.
A včera večer mi došlo, že je vlastně všechno OK. Úplně nejvíc OK, jak to může být.
Občas mi to fakt dělá ještě problém, ale každej den, každá minuta je příležitost začít znovu. Nic není stálé. Někdy je to dobrý a někdy to jde do kytek. A i když to třeba znamená začínat znovu dvakrát denně, tak ať. Já to dám.


Co jsem letos změnil a co se mi stalo:
- Odstěhoval jsem se do Prahy, hned zčerstva ze začátku roku 2017 jsem překonal některé své strachy, fobie, které mě sraly léta. Yasss!
- Začal jsem se hlásit k transgender komunitě.
- Začal jsem pracovat na živnostňák a stal se tak pánem svého času (do jisté míry).
- Začal jsem o sobě mluvit v mužským rodě a požádal rodiče, aby mě tak oslovovali.
- Máma mi vymyslela nový jméno.
- Ujasnil jsem si priority a prostě jsem pro současný svůj stav přijal, že až do té doby, kdy se rozhodnu jinak (teda začít to řešit medicínsky), budu kluk, co vypadá jak holka.
- Pochopil jsem, že když se mi nějaký ženský šaty líbí, tak to neznamená, že bych si je rád oblíkl a chodil v nich. A pokud občas ano, tak to neznamená, že jsem holka, když se tak vesměs necítím. Fashion choices neurčují vaši genderovou identitu. Možná to znamená, že jsem hipísák, jako ten pán na obrázku vpravo :D
- Tohle vás sice nezajímá, ale stejně to sem napíšu: Nabral jsem druhej dech ve svejch hudebních zájmech, naučil jsem se pořádně hudební teorii a základy harmonie (resp. jsem jel na kurz, kde mě to naučili) a začal jsem KONEČNĚ psát (přesněji se o to pokoušet) něco-jako-songy. Yassss, mě to totiž baví, i když to spoustě lidem může připadat jako ztráta času.
- Hodil jsem za hlavu to, jak je pro mě těžký si někoho najít a nějak (nevím jak, prostě se to stalo) mě přestalo trápit, že jsem sám, pokud jde o tyto věci. Naopak, naprosto přirozeně mi přišlo, jak je to super. Dřív jsem každej večer usínal úplně lovesick (na to není české slovo, a nadrženost to není, jasný pane). Teď už ani ne. Občas si postesknu, že jsem sám a dysforickej, to nepopírám. To asi nikdy nepřestane. Ale už mi to nepřijde jako takové břímě. A už se to neděje každý den, jako to bylo dřív.

Co jsem posral anebo jsem to ještě neudělal:
Nepracuju dost efektivně na svých cílech.
Nemám svůj vysněný chlapecký účes.
Žiju, ale ještě ne dost.


24. srpna 2017
Žiju, ale ne dost. Chodím kolem kulis. Cesta městem. Prahou. Nebo v tím městem, kde mám rodinu. Fotím si to všechno kolem, jsem fascinovanej. Kulisy. Chodím mezi budovami, líbí se mi historické stavby. Miluju města. Známá místa, známé domy, zákoutí, kde jsou tajné oázy klidu. Krásné. Ale nic není doopravdy. Chodím kolem kulis, už zase. Chodím kolem kulis, ale nehraju v tom. A chtěl bych. Kulisy se mění v něco opravdovýho, když v tom taky hrajete. Ale já mám pořád pocit, že jsou to jen kulisy.
Chtěl bych o tom napsat knihu, jen jednu (přísahám, že budu šetřit slovem "ale" a "a").
Chci konečně začít žít doopravdy.

Žádné komentáře:

Okomentovat