neděle 30. července 2017

Update ze života neviditelnýho kluka

(Pozn.: je to dlouhý článek, se omlouvám.)

Poustevnictví jsem pověsil na hřebík. A to bych to nebyl já, abych si nedal nějakou léčbu šokem.
Tak jsem jel na šestidenní hudební kurz do hor s partou lidí, který jsem v životě neviděl. To jsem celej já. 
Měl jsem tam po pár dnech chvíli dysforii (už chápu, proč se říká, že třetí den je kritický), ale i když jsem nic neřekl (jak bych mohl, nedokážu si to představit), tak se to pak zlepšilo a uvědomil jsem si, že mě berou tak, jak jsem, a vůbec vlastně není důležité, že vypadám jako holka a všichni mě tak berou. Protože je hlavní, že mě berou jako individualitu a kdo to nedokáže (jeden zkurvený šovinista si mě tam bohužel "vyhlídl," asi i kvůli tomu mi chvíli bylo blbě), tak s tím se prostě odmítnu bavit.
Stal se tam také jeden zásadní moment v mé hlavě, ještě před tím dysforickým záchvatečkem. Dali mě na pokoj s jednou strašně fajn slečnou, nejvíc boží a sympatickou. Kdybych byl cis, tak by se mi to nestalo. A kdybych byl cis, tak bych si vůbec k ženám hledal cestu těžko. Nejdřív bych je musel přesvědčit, že jim ode mě žádný nebezpečí nehrozí atd. Což je paradox, protože to, co hledám u ženských, je bezpečí a empatie. Chlapi se s ní moc nepředají. 
(Já vím, že jsem říkal, že si s ženama moc nerozumím, ale na druhou stranu také víte, že nejsem nějak vodvařenej z chlapskýho světa. Netoužím chodit na pánské hajzlíky, i když se cítím jako muž. I když někdy to dělám z praktických důvodů, ale jen když vím, že tam nikdo není.)
Další věc, kterou jsem během toho svýho několikadenního výletu udělal, bylo, že jsem své nové kolegy požádal, jestli by mi neříkali tím neutrálním jménem (samozřejmě jsem jim to takhle neřekl, haha), co jsem vám o něm vyprávěl. Mimochodem, to nové jméno, co mi vymyslela máma, je André, což je fajn, protože oficiální ženská varianta má jen o jedno e na konci navíc, takže je tu naděje, že by mi to dovolili. Jsem rád, že to začíná na stejný písmeno jako moje občankový jméno. Ale zní mi to moc aristokraticky, takže mi doma říkají Andy (vyslovuje se s e na začátku). Nebo Anďa (to už se vyslovuje s a na začátku, jelikož je to zprasená česká varianta, kterou jsem však autorizoval). Anebo Anďák, což zní obskurně jako Aneťák - a proto se mi to líbí.
Ty nové lidi jsem požádal, ať mi říkají Andy, že mi tak říkají všichni, což je lež, ale nějak jsem to musel zakamuflovat. Sice to pak vyslovovali s a na začátku, takže jsem si občas připadal jako pás velehor v Chile, ale to už je fuk, tak jsem je neopravoval. Malý krok pro lidstvo, velký pro člověka.

Jinak pokud vás to zajímá, což je velká osobní odbočka, to hudební soustředění naprosto předčilo má očekávání. Došlo mi, jak moc hudba lidi spojuje a jak důležitá součást mýho života to je a že jsem byl blbec, když jsem se jí občas vůbec nevěnoval. A že bych měl ještě víc. Byl jsem strašně šťastnej, šťastnej takovým tím způsobem "žiju teď a tady", což už jsem zatraceně dlouho nebyl. Naposled to bylo, když jsem byl poprvé na Transparentu a povídal jsem si potom v hospodě s lidma, co jsou jako já.


Také jsem na tomto blogu zapomněl asi zmínit jednu důležitou věc: asi před měsícem a něco jsem požádal rodiče, aby se mnou mluvili v mužském rodě. Máma to dává, občas je mi jí ale líto, když pak omylem sama sebe osloví jako chlapa. Před tátou se bohužel stydím mluvit jako o chlapovi. Nevím proč. Možná proto, že ten důvod (nebo spíš úplně první důvod), proč od útlého dětství nevěřím chlapům, všechno mi na nich vadí a jsem z nich často znechucen, je hlavně můj otec.

Co dál? No...
Po mém návratu do víru velkoměsta jsem zažil jeden incident takového typu, kterého jsem se vždy obával. Hodil jsem si kufr domů a jel jsem si nakoupit nějaký věci do menšího obchodního centra. Nijak jsem na sebe neupozorňoval. Byl jsem oblečenej naprosto nenápadně, měl jsem jednobarevný tričko, džíny a batoh. A kšiltovku, no. Pořád nejsem ostříhanej, ale mám krátký vlasy, tak jsem si je dal pod tu kšiltovku a nechal si jen takovou patku vepředu, takže působilo na první letmý pohled, že mám pánský účes. Ve dveřích obchodu jsem minul pár kolem 45 let. Člověk by řekl, že to byli rozumní lidé, aspoň podle věku. Slušně oblečení (rozhodně asi draze, ale bohužel bylo vidět, že jsou to snobáci, kteří akorát dělají laciný dojem), chlap jako vždy výrazně tlustší a ošklivější než ta ženská, která působila jako takovej typ ženy, kterej bere jako svou ženskou povinnost ukázat od opalování přismahlé čtyřky v co největším výstřihu, aby co nejvíc reprezentovala svýho manžu. Tím nechci říct, že na ukazování koz jako takovém je něco špatného, to vůbec ne, jen se snažím popsat, jak ten pár působil. No a stalo něco na ten způsob, co už hádáte. Prošel jsem kole nich a ten chlap mi za zády strašně nahlas, že se všichni otočili, řekl: "To byla ženská, nebo buzna?"
...
(Za bé je správně.)

Dilema. Co když v tom mém vysněném chlapeckém účesu fakt budu vypadat tak, že to bude lidi dráždit? Na jednu stranu mě může těšit, že stačí, abych si vzal kšiltovku a už jsem na první letmý pohled lehce matoucí. Co by za to někteří trans kluci v podobné fázi dali. Krátké vlasy už jsem jednou měl, bylo mi 15 a lidi ke mně asi přistupovali nehezky, ale moc si to už nepamatuju.

Nedávno jsem se prohrabával s fotkama z minulosti a cítil jsem se úplně jinak, než jak to bylo dřív. Tak zaprvé jsem si řekl, že jsem byl docela hezká holka, rozhodně ne tak hnusná, jak jsem si tehdy myslel, když jsem tak vypadal.  A za druhé jsem naprosto jistě věděl a vím, že tak už nechci vypadat, protože by mi to přineslo akorát zájem odporných chlapů, kteří se ke mně vždycky ve většině chovali jako hovada. Ale nejen kvůli tomu; prostě to nejsem já a netoužím tak vypadat. Kdysi jsem myslel, že ano, ale byla za tím jen touha být přijímán.
Ale jsem rád, že jsem si to vyzkoušel. Teď už mě to neláká.
Otázka je, komu se vlastně chci líbit? (Kromě sebe?)
To fakt nevím. Se ženou partnerský vztah nechci, protože mám strach, že bych do ní nebyl dost zamilovanej, jak by si zasloužila. S chlapem už vůbec ne, protože si nedokážu ani představit, že mě nějaký chlap bude brát takového, jaký jsem. A vlastně ani nevím, (protože jsem si to neměl jak a kde vyzkoušet), kým v takovém vztahu chci být já. Nevím přesně, co mi vadí a co mi nevadí a co mi v minulosti vadilo jen proto, že to bylo v heterosexuálním kontextu, ale za určitých podmínek by mně to asi nevadilo. Jenom vím, že mi vždycky vadilo úplně všechno, jen to přátelství mezi námi ne. Hele, prostě je to fuk, kašlu na to. Byl jsem hezká holka, ale bylo mi to na hovno.
Zároveň ale nechci být jiný, než jsem, být v jiné situaci, jestli mi rozumíte. Chci se nechat ostříhat, ale mám teď větší strach. Na druhou stranu spousta slavnejch a obdivovanejch lidí vypadá androgynně (viz fotky pod tímto článkem). Tak proč by měl být z normálně vypadající holky úplně hnusnej kluk/holkokluk/améba/cokoliv? No, ale rozhodně mě to trochu znejistělo a ještě víc jsem nervózní. Ne z toho, jak to bude vypadat, protože to doroste. Z toho, že se to bude líbit mně, ale budu na lidi působit divně. Z toho, že mi budou zase říkat, že jsem hnusnej. Ale už jsem se rozhodl, že do Pridu budu mít krátký vlasy, protože ten hrnec, co mám na hlavě, je katastrofální.

Ach ano, Pride.
Další historka bez pointy, tentokrát se ale přeneseme zpátky do minulosti asi o 3 týdny zpět, kdy jsem byl zrovna ve svém rodném městě.
Objednal jsem si z Queershopu nějaký věci s naší vlajkou. Konkrétně velkou vlaku, mávátko a několik placek Transparent. Historka bez pointy spočívá v tom, že když jsem si pro to šel do Zásilkovny, tak jsem se ve dveřích málem přerazil s nějakýma teenagerkama, které zrovna nadšeně demolovaly bublinkovou obálku, kterou si byly vyzvednout. Když jsem se o minutu později vrátil, tak už před vchodem rozkládaly duhovou vlajku. A to sem si původně říkal "hele, další heteračky v kšiltovkách, chudáci holky, kdo to má pak poznat." Tak sorry. Když jsem procházel okolo a koukal se, jak nadšeně juchají nad tou vlajkou, chtěl jsem něco říct, aspoň plácnout, že mám objednávku ze stejnýho eshopu, ale nakonec jsem si to rozmyslel.
A teď mě napadla pointa. Myslíte, že jednou bude OK si takhle ležérně rozbalit transgender vlajku? Asi jo. Kéž by to bylo co nejdřív.
Když jsem s tím došel domů, tak jsem několik těch placek Transparent chtěl dát mámě. Vlastně jsem koupil každou 2x, protože jsem jí je chtěl dát. Strašně mě potěšilo, když mě předběhla a zeptala se, jestli si nějakou může vzít. "Ale nenos je ven, aby ti někdo nedal po držce, protože by si někdo mohl myslet, že máš ptáka," povídám. Mamka kouká na placku s transgender symbolem a povídá "Tohle jste vy?" Kývnu. Chvíli je ticho a pak máma řekne "Já jsem věděla, že se mi narodí neobyčejný dítě."
...

Těším se na průvod neobyčejných, uvidíme se tam?



Na závěr tu dávám pár fotek lidí v ženských tělech, který dokazují, že i když jste klučičí, ale okolí vás čte jako ženskou, tak můžete vypadat hezky. Jsou to prostě fotky lidí, kteří jsou podle mě krásní. A jestli vás štve Ruby Rose, tak máte pech, ta je tam hned několikrát. Spousta lidí se tam opakuje. Tak se kochejte, nebo si trhněte.



























1 komentář: