sobota 15. července 2017

Končím s poustevnictvím!

Tak jste si to přečetli. Asi vás to nezajímá a kdo mě osobně nezná, tak to asi neví, ale několik měsíců jsem byl raději poustevník (nejen) z důvodů uvedených v předešlém článku. Prostě jsem se až na výjimky lidem vyhýbal, paradoxně hlavně těm, před kterými nechci vypadat jako dýčus, protože jsou pro mě důležití.

Nebaví mě to už, protože zdání klame - kontakt s lidma mě nabíjí (sám jsem z toho překvapenej). Ale - důležitá informace - vybíjí mě v situaci, kdy vím, že jsem ten den neudělal nic, co by mě nějak posunulo v mých ambicích a tak. Chápete, co tím chci říct? Úplně nesnáším, když jdu třeba večer někam, ale vím, že jsem toho za den neudělal dost, nebo jsem vynechal něco důležitého. Pak si to vůbec neužiju.

Navíc - život je až moc krátkej.

Rozhodl jsem se prostě víc vědoměji/důsledněji smiřovat se svou genderovou situací (třeba že bych se konečně nechal po X měsících váhání ostříhat *facepalm*) a prostě žít život, jakej jsem chtěl.
Depky neodejdou, ale kromě toho, že celý dny dělám práci za směšný peníze a hlavní zaměstnavatel se mnou slušně vyjebává a dělá mu problém se omluvit, když něco posere, tak jsem se rozhodl, že je na čase KONEČNĚ A DOOPRAVDY dělat s větší vážností i něco mimo to, z čeho mám sice peníze, ale nijak mě to nenaplňuje.
Prostě mít nějakej cíl, byť šílenej. Protože já sám jsem šílenej.
Protože jen tak mě to tu na světě bude bavit.
Dělat něco šílenýho a překonávat hranice, chtít něco, co nemůžu lehce mít, něco skoro nedostupného. To je prostě motivující, i když se to na první pohled může zdát naopak.

Co to znamená? Že si budu muset udělat časovej harmonogram (to mi jde) a striktně ho dodržovat (to už mi tak nejde), jinak se nevyspím.

A taky se omlouvám těm, kteří mi psali mail, že jsem dosud neodepsal! Moc mě to potěšilo a po večerech si to furt čtu, ale už jsem neměl sílu odepsat, protože píšu v práci celej den. Odepíšu hnedle, jak to bude možné!

Žádné komentáře:

Okomentovat