čtvrtek 20. července 2017

Hledání absolutna

...aneb příspěvek, který moc nesouvisí s hlavním tématem tohoto blogu, i když trochu jo.

Každej máme strachy a frustrace ohledně toho, kdo jsme. S mnohými z nich se musíme smířit, protože nejdou vyřešit. Když se člověk nachází v blbém rozpoložení, tak to na něj samozřejmě dopadá víc a musí se víc snažit. Ale mít frustrace je, řekl bych, naprosto normální stav.

Osobně se musím ještě mířit s hromadou věcí. Mám na vybranou ze dvou věcí, z nichž každá znamená jednu dost blbou věc. Buď budu mít tohle, anebo tamto, ale rozhodně ne obojí. Tak to prostě v životě chodí. Že jsem se nějak rozhodl, tak to neznamená, že je všechno super. Musím se se vším prostě smířit. A stejně bych se cítil, kdybych se rozhodl pro tu druhou možnost, to vím jistě.
Nic se nestane automaticky, vyžaduje to vůli a chce to čas. Člověk se prostě musí naučit smiřovat se, jinak se naprosto zblázní.

Hrozně rád bych chtěl mít v životě nějakou krásnou jistotu. Občas mám pocit, že bez toho nemůžu být v klidu. Prostě něco mít.
V každé etapě života to pro mě bylo něco jiného. To něco, co bych chtěl mít. Někdy to bylo hmatatelné, někdy vůbec.
Ale s takovým přístupem jsem nikdy nedostal (a nedostávám) nic.
Tolik jsem toužil a toužím (i když vím, že je to nemoudré) něco mít, něco vlastního, něco jistého. Absolutního. Absolutní jistotu něčeho...
S tímto přístupem jsem se však stal pouhým pozorovatelem života. A jak jsem tak zoufale toužil něco opravdu mít, tak mi akorát všechno proklouzlo mezi prsty.

Absolutní jistoty neexistují. Občas se zdá, že ano, ale určitě je to klam. Nikdo ji nemá, nikdo ji proto nikomu nemůže závidět.

Ale zajímalo by mě, jestli všichni mají tak akutní potřebu něčeho absolutního. Jestli někdo zažívá tak hlubokou a otupující frustraci z toho, že nic absolutního nemůže mít.

Čas ubíhá. Tělo stárne. Máme lidi, které máme rádi, které potřebujeme, ale ti tu s námi nemůžou být navždy. Když máme štěstí, tak kromě rodiny a pokrevných příbuzných najdeme lidi tam někde venku, se kterýma to prostě bude ono. Ale co až oni odejdou? Co když odejdou dřív, než já? Co když budu chtít odejít a já je nechám jít, protože to pro ně tak bude lepší? Co potom? Co když odejdou příliš brzo?
Jednou přijde stáří. Kdy už člověk nebude mít pocit, že má na všechno dost času. Jak se to dá zvládnout? Ten pocit? J
Do jisté doby, kdy je něco na začátku, tak je to krásný. Jak to se to vyvíjí, jak se to zelená. Ale tak se to přehoupne a ty už víš, že i když je to teď fajn, tak vlastně bude jen hůř. Co potom, čeho se chytit?
Není čeho.
Nemáme nic, kromě přítomného okamžiku. To je jediné, co můžeme opravdu mít a co by pro nás mělo mít tu stejnou funkci jako to absolutno. Něco jako kotva.

Přítomný okamžik je to jediné, co opravdu můžeme mít, protože jen díky jeho uchopení zajistíme, aby nám všechno to málo, co můžeme mít, neproklouzávalo mezi prsty, ale abychom z toho alespoň něco měli.
Je to paradox. Protože i přesto, že je to ta jediná věc, kterou na světě můžeme mít, tak ve výsledku nemáme vlastně zase nic. Protože co je vlastně ten přítomný okamžik? To je něco jako zrnko písku. Když nám dává smysl jako celek, tak ho ale nedokážeme uchopit. Můžeme ho jenom vědomě prožít.

Takže to jediné, co mít můžeme, vlastně doopravdy mít nemůžeme.

Musím se ještě hodně učit, pochopit to, co spousta lidí má tak nějak v sobě.

Kdysi byla moje jistota to, že se všechno změní a já budu "normální" holka jako všechny ostatní. To kdysi bývalo moje absolutno, moje kotva.
V posledních dvou letech jsem ztratil víru v průběh života, který jsem měl, když jsem věřil, že se všechno samo srovná. Věřím ale, že když si budu víc a víc zařizovat život a svou cestu tak, jak by se mi to líbilo, překonávat svý hranice a tak dále, tak to bude zase v pohodě. Relativně. Protože absolutno neexistuje.

A taky, napadá mě, kotva tě někdy táhne ke dnu, když zrovna nechceš.

1 komentář:

  1. Daně a smrt. Jedině daně a smrt jsou jisté a absolutní. :-)

    OdpovědětVymazat