pátek 5. května 2017

Překročit práh

Troufám si říct, že každý den, kdy se k sobě skládají střípky mozaiky, jsem víc připravenější na případný pokec o celé mojí situaci. Nenechte se zmýlit, v nejbližší době se nechystám navštívit odborníka, abych se doprošoval nějaké diagnostiky. Chci pouze říct, že jsem si čím dál víc jistější  v tom, kdo jsem. Nedokážu si představit, že by se to ještě změnilo, protože já jsem se nezměnil. Já se jen vrátil tam, kde jsem začal, než jsem to všechno začal potlačovat.



K sexuologovi půjdu, až mi bude dlouhodobě úplně nejhůř. I když nikdy nevíte, co by z toho mohlo vzejít. Posledních pár týdnu mám dojem, že už si nemám co ujasňovat, protože všechno do sebe najednou zapadá a v jistém smyslu je to pocit, jako když splaskne něco, co bylo strašně dlouho nafouklé. Na druhou stranu je to občas stres pokud jde o to, co bude dál. Jsem momentálně rozhodnutý, že hormony nechci. V lecčems by mi pomohly, tím jsem si jistej (i kdyby to měla být jen facial hair dysphoria), ale v jiných věcech by mi některé jejich účinky hodně vadily.

Nicméně to neznamená, že jsem si řekl "hormony nikdy." Slovo nikdy už nepoužívám pár let, protože je až moc radikální na něco tak relativního, jako je život. Tím míním, že hormony pro mě nejspíš nemůžou být ze hry, pokud jde o vzdálenější budoucnost. Takže vlastně NIKDY nemůžou být ze hry :D (ňuf, to jsem se ale nabodl na vlastní vidle, sexy pocit, zkuste to taky).
Kdybych si řekl, že hormony nikdy nechci (přesněji bych měl spíš říct usilovat o to, aby mi je někdo předepsal), tak bych se teď zbláznil a měl bych nutkání chtít je hned teď.

Momentálně mám za sebou poměrně dlouhé dysforické období. Nejdelší od doby, kdy si uvědomuji, že to, co zažívám, je genderová dysforie.
Mezitím přišlo pár zjištění o tom, že ač jsem o svém pravém já neměl tucha (tedy měl, ale nedokázal jsem to pojmenovat), tak ve mně toho kluka asi vidělo pár lidí už před deseti lety. Tak trochu (fakt jen trochu) se do mě tehdy zabouchli dva lidi (kluk a holka), kteří, jak jsem nedávno zjistil, jsou na chlapy. Čekal jsem, že z toho budu mít depresi, protože tento fakt pak dělá z jedné důležité epizody v mojí minulosti lež, ale kupodivu ji nemám. Jsem nějak víc klidnej - konkrétně od toho zjištění. Je to obrana mozku, aby mi nejeblo? Nevím.

I když to zrovna nevypadá, tak věřím, že bude líp. Musím se začít soustředit na věci, které mám rád a které mě naplňují. Pracovat na sobě. Když to mám teď v sobě vyřešený a ujasněný, tak bych se měl začít soustředit na to, co jsem věčně zanedbával. Míval jsem sny, chci se k nim vrátit naplno, nejen rekreačně. Sice se na povrchu nic neděje, ale jakoby se ve mně poslední dobou všechno opravdu začalo usazovat.

No jo, neexistující dating pool. Ale co? Spousta cis lidí nemá partnera, protože je těžké někoho najít. Neměl bych se deptat tím, že to mám horší. Nic to nevyřeší.
Člověk ale nejprve musí trochu pobejt v depresích, aby mu to došlo...

A pak konečně překročit ten práh. Jen si tak vybrat, co to bude, co bude první? Pro někoho je to začít usilovat o hormony, pro někoho nový účes, pro někoho binder nebo výměna šatníku, pro někoho všechny kroky k tomu, aby procházel jako svůj skutečný gender.

I pro mě bude "překročit práh" znamenat pár věcí.
A to nejzásadnější bude asi usilovat o jméno, na kterém nebude na první pohled poznat, jestli je mužské nebo ženské.
Nikdy jsem o tom nemluvil. Jsem moc rád, když mi lidi neříkají Anetoóóó (s protáhlým "o" na konci, jak to dělali celou mou školní docházku), protože to zní strašně. Znělo mi to vždycky strašně a máma mi vždy vyčítala, že se mi moje jméno nelíbí. Přišlo mi hrozně tvrdé a téměř jako nadávka (to ale spíš proto, že to tak lidi často vyslovovali, něco jako aNETÓ :D). Když mi pak na střední děcka začali říkat Anet, tak jsem byl celkem spokojenej a svý jméno už neřešil.
Několik let (!) už vážně přemýšlím o tom, že bych chtěl genderově neutrální křestní jméno a/nebo dát pryč -ová. Fakt. Léta předtím, než jsem si dokázal přiznat, že nejsem žena. Ale měl jsem strach to udělat, protože jsem si říkal, jak nevděčnej bych byl, kdybych se zbavil jména, které mi dala máma. Vlastně jsem se toho možná bál, asi kvůli tomu, že za tím byly mnohem temnější motivy (falusní aluze, lol), které jsem si nechtěl přiznat.

Ale v zásadě proti svému jménu nic nemám. Zvykl jsem si na něj, byl jsem (a stále jsem) rád, když mi lidi říkali Anet nebo Any. Taková ta trapná zdrobnělina mého občanského jména, ta-kterou-nesmíme-vyslovit, k té mám prazvláštní vztah. Smí mi tak říkat máma, fajn. Možná taky jednou někdo hodně blízkej.
Přiznám se, že jsem se dřív bál se toho jména oficiálně "zbavit." Teď už je to jiné. Teď vím, že je to správný krok. Uvědomil jsem si, že to jméno mě dost necharakterizovalo. Jednu část ve mně určitě. Část mojí minulosti, mého života a v neposlední řadě  to ženské ve mně. A tahle moje část, ta by neměla být v občance. Protože to, jak vnímám svou ženskou část duše (nemyslete teď na anatomii a na to, že jak ženská vypadám), je něco intimního a nemělo by to být vidět všude, kam se oficiálně podepíšu. To je část mě, určitá zranitelnost, kterou chci ukazovat jen blízkým lidem. Takto beru ženskou stránku v sobě. Tahle moje část bude možná navždy ta zdrobnělina-jež-nesmíme-vyslovit. A proto mě tak někdo možná jednou bude smět občas oslovit, pokud se na to "staré" jméno za čas úplně nevykváknu. (Což v tuto chvíli nedokážu říct.)

Cítím, že je to fakt správný - a to jsem se vždy bál tak zásadních změn. Tak snad to vyjde. Nemám pocit že něco zahazuji, že začínám od začátku. Jen konečně překračuji ten práh. Ne pro ostatní, ale hlavně sám pro sebe. Nezbavuji se nenáviděného jména. Jen tu ženskou stránku, kterou pro mě symbolizuje, přesouvám za oponu, kam můžou nahlédnout jen lidé, kterým to dovolím. Nemělo by to být něco, podle čeho si mě cizí lidi zařadí. Je to jen pro zvané.
Nestydím se za to, že i když se považuju za kluka, tak rozhodně (kromě těla) mám v duši něco ženského. I přesto se cítím poměrně dost binárně. Může se to změnit a vykrystalizovat, ale teď to vidím takhle.

Detaily o tomhle tématu sem ještě psát nebudu, ale jednou určitě, protože filozofování kolem jména je pro mě dost zajímavé - nejen v případech, jako je ten můj.
Až do odvolání jsem prostě Anet.
Je tu hodně věcí, o kterých vlastně nemluvím, ale to neznamená, že neexistují.

Už jsem vám řekl jak to mám momentálně s fyzickou tranzicí a jak jsem na to přišel. Je tu ale spousta věcí, o kterých jsem ještě nemluvil. Mluvnický mužský rod. Můj první binder v 18 letech. Sexualita. Dysforie. Pocity osamění. Dětství.

Vlastně si myslím, že v určitém smyslu jsem ten práh už překročil - v sobě asi určitě. Dřív bych se změn bál, protože jsem měl strach, že kvůli nim přijdu o některé dobré věci. Konečně jsem pochopil, že to je přece podmínka růstu. Člověk vždycky o něco přijde. Ale pokud je to, co získá, mnohem lepší, tak je jít vpřed a vzdát se některých věcí správné. Nic není navždy. A poprvé v životě mám pocit, že ta formální změna, co chci udělat, je fakt správná.

4 komentáře:

  1. Any zní jako zkratka od Anakina! :-)

    Moc hezky se mi to čte. Pomáhá mi to trochu přeorat ten bordel, co mám ve vlastní hlavě. Často si říkám něco podobného, co asi ty kdysi, jestli jsem dostatečně za čárou, kdy se to už počítá, nebo ne...

    S tvým dating poolem bych to neviděl tak černě. Sice nevidím do hlavy ostatním lidem, takže usuzuju hlavně z vlastní praxe, ale co bi kluci, kteří ocení tvou mužnou duši a nebudou jim proti srsti ani tvé ženské aspekty?

    OdpovědětVymazat
  2. Haha, no vidíš, a to mě Hvězdný války nikdy moc nebraly :D

    Děkuji, jsem neskutečně rád, že to někomu pomáhá. Hned to má všechno větší smysl.

    Bi kluci jsou ok, akorát bych měl schízu z toho nátlaku, kterýmu oni sami čelí, "aby si konečně vybrali jednu stranu"... Nemaj to lehký (bi holky to maj rozhodně lehčí) a určitě proto velká spousta z nich na jedné z těch "stran" žije a tu druhou si žijí "tajně"... A upřímně řečeno mám obavy, že by mi to způsobovalo dysforii.

    OdpovědětVymazat
  3. Připadá mi poučné, když někdo moje myšlenky formuluje jiným, svým způsobem. Nová perspektiva, nové náměty k přemýšlení.

    Nevím, jestli jednodušší. Přijde mi to spíš jiné. Můj expřítel v tom viděl akorát příležitost přemlouvat mě k sexuálním experimentům, moje expřítelkyně v tom zase viděla potenciální riziko a nevím, jestli mě brala úplně vážně, že si myslela, že jenom blbnu. A kdyby věděli, co všechno mám v hlavě, asi by prchali oba.

    Podle jedné teorie je člověku bisexualita vlastní, protože sex a platonické vztahy pomáhaly vylepšovat atmosféru v tlupách. Ženské se v jeskyni navzájem nesežraly a chlapi zase lépe spolupracovali na lovu, protože se nebrali jenom jako soupeře.

    Osobně mě hrozně uráží, když někteří sexuologové svými teoriemi říkají, že jsem zmatený tvor nebo případně vůbec neexistuju. Ale co už. Na něco se umřít musí. Tak proč se nezbláznit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, na mě jsou zas ty škatulky homo, bi a hetero až příliš "biologicky" založené. Dřív jsem si myslel, že např. muž je i pro všechny ostatní prostě muž, ať trans nebo cis - a zvlášť když to nejde na první pohled poznat, jestli je trans. Ale lidi to asi tak neberou. O tom taky plánuju článek.

      Vymazat